mí divnolidi

Slečna s mlsným jazýčkem
9. dubna

Začalo jaro. Kdybyste někdo náhodou třeba nesledoval kalendář nebo nepociťoval rozdíl teplot, existuje k tomu jednoduchý ukazatel - v MHD se začaly zjevovat podivná stvoření. V zimě byla pravděpodobně schovaná někde u kamen. Hádám tak kvůli tomu, že jsou teď na jaře, kdy rtuť teploměru sahá klidně i k dvaceti stupňům, tak nějak víc cejtit. Jako by se pěkně v teplíčku nahřáli a zapomněli se pak umýt.

Pryč ale od skupiny smradlavých divnolidí. Vím, že vás to znechucuje. Ostatně, mě taky. Přesuňme se "raději" ke skupině puberťáků, kteří na jaře vylezli ze svých emo děr a přišli se nadejchat čerstvýho vzduchu, provětrat svý Supreme tríča a peněžky nákupem debilních repráků, který maj popruh přes rameno, takže je možný s nima chodit po ulici a srá..., pardon, štvát všechny kolem.

Můj příběh se odehrál v těsném sousedství bloňdaté holky, která - soudě dle množství beďarů na čele a čistoty podrážek na nejnovějším typu Érmaxů - za pár měsíců dokončí prvák a pak odjede na prázky s rodičema na Malorcu nebo na Ibizu. Na jiiný destinace to nevidím. 

Jela jsem naproti ní v metru. Toho si ale ona nevšimla, protože měla docela jiný starosti. Její iPhone zamrznul a nechtěl ji už nadále uspokojovat. Ta holka z toho byla fakt v háji, což docela chápu. Já bez telefonu nevlezu ani do vany, ani na záchod.

Způsob krizové komunikace slečny s mobilem mě uchvátil. Snažila se mu domluvit po dobrým. A tak začala boční stěny apploidního zařízení olizovat. Proč, to nevím. Olizovala je odzdola nahoru. Jednou, dvakrát, třikrát.

Nic. Mobil ne a ne nastartovat.

V tu chvíli začalo kolo číslo 2. Slečna jazýčkem nenápadně olízla sklo. Koukla se, jestli jsem jí náhodou v tom skoro prázdným vagónu neviděla. Dělám, jako by nic. Přitom svým stalkerským okem samozřejmě vidím vše.

Slečna v naivní představě, že je vzduch čistej, vytasí jazyk ještě jednou. **** **** (jak byste přepsali takovej ten divnej zvuk značící olizování?). Nevím, v čem to její kouzlo spočívá, ale jedno je jistý - nezabírá to.

Mobil nereaguje. Slečna je mrzutá. Kouše se do rtu a zakládá ruce na prsou. Bez mobilu to prostě nedá. Ne těch dvacet minut, co jí zbývá cestou do mekáče za kámoškou. To snad chápeme všichni. V duchu se jí směju. Ufff, ještě že já mám mobil zapnutej a funkční. Pustím si nový album, říkám si a vytahuju mobil z kapsy. Okatě, jakože: "Hele, koukej, mně funguje".

Mačkám kouzelné Jobsovo tlačítko. Nic. Znovu mačkám. Nic. Nic. Nic.

Už nikdy nic. Mám vybitej mobil. 

**** ****

Pánové s batikovanými nohavicemi
8. února

Tenhle příběh věnuji svým kolegům v práci (zejména Martinovi, který sedí v redakci vedle mě), protože tenhle příběh ode mě jistě nikdy neslyšeli. Věnuji ho také svému šéfovi, editorům, kamárdům, které jsem potkala večer baru, i taxikáři, který mě vezl za neuvěřtielných 66 korun do klubu nedaleko mé milované Letné. Ani zmínění ode mě následující vyprávění neznají.

Jedu ráno do práce. Je chladné únorové ráno a vedl mého do kuličky smrsknutého žaludku pociťuju jen tu tíhu zimního období proloženou pár vločkami dopadající na mé elektrizující vlasy. Omámená hladem nastupuji do narvané tramvaje číslo 26. Těším se, až paní Hazdrová zahlásí název stanice, kde potřebuji přestoupit. Nezvládám to množství lidí v jednom malém dopravním prostředku.

A především nemám pochopení pro ty, kteří se prodírají uličkou mezi sedačkami, která bývá průchozí téměř vždy, jen ne v 8.30. Dneska si kartu černého (pardon, hnědého, brzy vysvětlím) Petra vylosoval pán malého vzrůstu s plnovousem a špinavou bundou. Nechci nálepkovat, ale pro lepší dokreslení situace vám povím, že šlo jistě o bezdomovce.

Ze všech míst v tramvajovém voze, který má na délku 14 metrů, se pán zastaví zrovna vedle mě. Nic divného. Proč přitahuji divnolidi, jsme si už vysvětlovali - zkrátka moc zírám a taky za to můýe ten zatracenej divnomagnet v kombinaci s očima velkýma jak kola od tramvaje. 

Pán si stoupne a koukne provinile. Nejdřív nechápu proč. Tak trošku smrdí, nó bože. 

Když vytáhnu nos zpod šály, okamžitě pochopím, proč se tváří jak, kdyby měl jít na rozhovor k Soukupovi. Pán má, kulantně řečeno, totálně podělaný kalhoty. A to už pěkně dlouho. "Trošku smrdí, nó bože" tedy měním na: "Ten chlap si nas*al do kalhot, a několikrát, ó bože". 

Okamžitě utíkám do vedlejšího vagónu v domnění, že už bude dobře, že už nebudu mít pocit, jako bych se ocitla uprosřed odsávačky psích exkrementů na ulici. 

Na Masayrčce přestupuji na metro. Sedám si záměrně na sedačku o samotě, odmítám jakýkoli další zbytečný kontakt s lidmi. Jsem znechucená. Vždyť jsem ještě ani nesnídala.

Přistupuje další pán, vzezřením trochu podobný tomu z tramvaje. Sedá si ob sedadlo. Začne se vrtět, postaví se, upraví si kalhoty a znovu si sedá...


.... těma úplně podělanýma kalhotama na sedačku v metru. Na tu, za kterou měsíčně platíte 550 korun měsíčně. Vaše lítačka.



Od pražskýho tvídu až k hradeckým bikinám a trenclím

30. listopadu

Milí kamarádi, fanoušci, drazí sourozenci, Rozárko,

je na čase, abych znovu vykoukla z divnoulity a svěřila se vám s novým příběhem. Asi jste si všimli, že tentokrát začínám netradičně. Rozhodla jsem se, že tenhle příspěvek bude tak trochu jinej. V poslední době zažívám velký životní kotrmelce, který mě dostávaj dál a dál. Vystupuju z komfortní zóny, jak mi nedávno poradil kdosi moudrý.

Už nevidím věci tak černobíle, fatálně. Sice pořád dělám rychlý a ukvapený závěry, pořád se vztekám, když mi něco nejde, pořád jsem netrpělivá, ale už chápu, že jedním nezdarem nic nekončí. A taky už chápu, že žiju v divnosvětě zejména proto, že jsem sama divná. 

Je mi 25, a právě jsem skončila po malém kolapsu mého vetchého organismu uvězněna na pár dní v posteli. Nic moc skóre, já vím. Mám prý odpočívat a nic nedělat. Protože to bohužel i přes všechnu fyzickou bolest neumím, rozhodla jsem se, že napíšu aspoň novej příspěvek. 

O sobě. 

Přimělo mě k tomu hodinový video na YouTube, který jsem objevila během večerní koupele. Zachycuje koncert mé rapperské soulmate Little Simz. Pouštím si ji vždycky, když potřebuju vědět, že mám někde na světě umělecké alterego a že někdo žije můj vysněnej gangsta life. 


Krásná černoška s baretkou na hlavě zrovna stojí na pódiu v Hradci Králové, hustí do publika svoje životní pravdy s neuvěřitelnou energií a swagem, jak by řekli děti ze stodůleckýho sídliště, fanoušci na rozlehlé louce jí za odměnu oplácí její radost ze života, mávají ladně rukama, jak se na hip hopovém koncertě sluší a patří. Přesto je při čelním pohledu na interpretku cosi rušivého. 


To něco vyčnívá z davu. Z davu lidí, kteří by raději pro dobro společnosti nikdy neměli opouštět brány Hip Hop Kempu. Jde o malé stvoření, které přes rok chodí v tvídovém saku, nosí kostěné brýle a zastává se slabších. Běda, když někdo vyhrožuje zástupcům menšin, dětem nebo seniorům. Od rána do večera píše články a čte novinový zprávy. Toto individuum se ale najednou ocitlo v horkém srpnovém odpoledni uprostřed bandy zhulených lidí v bikinách nebo trenclích. Už na první pohled narušuje flow festivalu, kde se místo penězma u vstupu platí nízkýma výsledkama IQ testu. Nic ve zlém, třeba bych bez akreditace taky prošla zadáčo. 

No dobře, mluvení o sobě ve třetí osobě je otravný, to víme - takže jo, to podivný stvoření jsem skutečně já. Já na hip hopovém koncertě daleko od hipsterlandu a máminy sukně. Jela jsem na tu podivnou akci zahalenou zeleným oblakem sama, dobrovolně a v tom největším žáru. Jen kvůli jedné interpretce. Dosud mi byl odměnou krásnej zážitek v podobě stalkování bohyně s pseudonymem Little Simz až do její šatny, pozorování jejího spodního prádla a následný společný pózování před foťákem.

To všechno platilo do dnešní půl sedmý večer, než jsem ve vaně zjistila, že to, co mělo zůstat v Hradci, nezůstalo jen v Hradci. Dostalo se to bohužel až na největší internetovou platformu pro sdílení videí. Na YouTube. No doprdele.... Moje tvídová pověst je rázem ta tam. Tenhle článek píšu vlastně jako takové malé přiznání. Kdyby to na mě chtěl někdo vytáhnout, můžu říct, že je to prostě diagnóza.

Jo, jsem to já, kdo na videu kroutí hlavou mimo rytmus jako smyslů zbavená hned poté, co se ozve první beat; jo, jsem to já, kdo obtěžuje okolní lidi a sama se směju tomu, co jim říkám, přestože oni vůbec nechápou a jen na mě divně koukají. Jo, jsem to já, kdo skáče ve chvíli, kdy přestane znít hudba a ostatní netrpělivě čekají, jakej další song přijde na řadu. Jo, jsem to já, kdo křičí, jen co Little Simz řekne "ve", protože vím, že řekne "welcome to wonderland". Jo, jsem to taky já, kdo se fotí otočená zády k pódiu, protože si myslím, že není lepší kompozice na společný fotce s mou láskou. Jsem to já, kdo zpívá každu písničku společně s ní, ačkoli ji vůbec nemůžu stíhat, protože rapuje rychlostí blesku. Jsem to já, kdo všem okolo sebe nadšeně říká, že ji miluju a že jednou bude nejznámější raperkou na celým světě. Jo, jsem to já, kdo to říká lidem i v cizích jazycích, kdyby náhodou nerozuměli...

Jo, jsem to já, kdo na konci tleská tak dlouho, že si ani nevšimne, že už začal koncert další kapely. Jsem to já, kdo potom běží za pódium, oběhne celej areál a uprosí všechny hlídače, aby mě pustili až do šatny Little Simz. Jo, jsem to já, kdo si před chlápem měřícím dva metry a vážícím přes metrák vymyslí, že s ní mám domluvenej rozhovor, přestože to vůbec není pravda. Jsem to já, kdo ji nenechá se ani v klidu převléknout a sleduje ji ve spodním prádle, protože mi v tý extázi ani nedochází, jak moc je mý chování za hranou. 

A konečně - jsem to já, kdo běží na toitoiku, protože se mi chce děsně na záchod, a odtamtud líčím mámě se slzama štěstí v očích v telefonu, že jsem s ní mluvila a objala ji. 

Jo, jsem to já. Už nevidím věci černobíle, fatálně. Možná pomalu dospívám. Ale pořád jsem divná. Díky za to!

Holka, kluk, pes, nebo člověk, vždyť je to jedno
19. září

Venčím ve Stodůlkách psa, házím mu klacky (jo, umím házet), když zrovna míjím ustaranou maminku s dvěma dětma. Jedno syna ještě v kočárku, druhýmu je tak zhruba sedm. Tomu staršímu ze strachu, že v prvních podzimních dnech nastydne, rve na hlavu čepici. Je to takovej ten typ pokrývky hlavy, kterou každý dítě nesnáší, protože v ní zákonitě vypadá jak spermie.

Chlapeček ji vztekle strhne z hlavy a říká mámě: "Dneska se mě učitelka kvůli tý čepici ptala, jestli jsem holka, nebo kluk". A vzápětí nasadí výraz, kterej dokážou mít jen lidi, který ráno probouzí Nokia Ringtone, hlasitost 5. 

Maminku to značně rozladilo, soudě dle jejího výrazu, kterej odpovídá opakovanýmu budíku s ještě vyšší hlasitostí. "A cos jí na to řekl?" říká jemným hlasem, aby synovi nezpůsobila ještě větší trauma.

"No že jsem holka," odpovídá syn jako by nic a dál ryje špičkou boty v zemi. Zní, jako by byl o tom přesvědčenej.

"Marku, jsi kluk. Kluk!" rozbrečí se skoro jeho máma a koukne na mě. "Kluk!" Ví, že jsem to celý slyšela.

"Míšo, pojď domů, mně je zima," volám raději na Míšu. Na psa, ne na ségru. 

A pak v tom nemá být bordel..

Zalykající se Hornbachačka

18. září 

Od osmi ráno řeším snad se všemi lidmi po celé republice výměnu a opravu záchodu v mém novém bytě. Volám si s instalatéry, hodinovými manžely, lidmi z hobby marketů. Všichni se jeví jako neschopní idioti.

Po více než čtyřech hodinách, které jsem ještě prokládala návštěvou úřadů a doktorů, říkám v telefonu paní v Hornbachu celá zadýchaná a nešťastná, že potřebuju nutně PORODIT.

Paní se beze slova začala strašně smát. Zjevně jsem se trefila do slabých pondělních chvilek plných zoufalosti nás obou.

A tak jsme se jen dvě minuty smály do telefonu tak moc, až nám oběma tekly slzy. Snažily jsme se komunikovat i slovy, ale nešlo to. Smích nás ovládl. Nebyly jsme schopny cokoli říct. Ozývalo se jen hlasitý řezání vzduchu smíchem, a když to na malou chvíli utichlo, znenadání přišel další záchvat. Pak další a další. Nakonec jí došly síly a raději zavěsila.

Novej záchod nemám, ale týhle ženský na lince Hornbachu dávám milion plusovejch bodů za to, že mi tak na měsíc dopředu vynahradila cvičení podle Jillian zaměřený na břišní svalstvo.

Pan tanečník s norkem a Zagorkou
13. února

Musím se pochlubit. Měla jsem teď mimořádně bohaté divnoobdobí. Jen za včerejšek jsem si nakreslila na papírek další čtyři čárky. Každá za jeden divnozářez.

Abych vás nepřesytila, budu vám příběhy servírovat pěkně zlehounka. Začnu s úlovkem, který teď patří k mým nejoblíbenějším. Do pána jsem se totiž tak trochu zakoukala. Navíc mám z našeho randez-vous hromadu fotek a jedno video, čímž rozbiju současnej koncept. Ale co, o důkazy jste si žádali dlouho. 

Nenechte se zmást, pan tanečník není ze Smícháče, kde je nová mekka divnolidí, ale z hipsterskýho Karlína. Teda vlastně ze Skotka, původem, aspoň to o sobě říkal. 

V hipsterlandským Lokále si sedám ke stolu ke dvěma pánům. Je plno. Musíme sdílet jednu lavici. Pán v kožichu, kterej měří tolik, co kdysi moje patnáctiletý já, se na mě otáčí a angličtinou, kterou mu nejdřív vůbec nevěřím, něco žbleptá. Je mi vlastně jedno, co se mi snaží říct, fascinuje mě spíš jeho bílá kšiltovka, tmavej kožich a kalhoty lehce do zvonu. 

Když ho potkám na záchodě, zjišťuju, že umí i česky. Chválí mi boty. Prej má taky lakovaný oxfordky, akorát bílý. A taky mi vypráví, že se tu narodil. Ve Skotsku prožil dvacet let produktivního věku. Chvíli nato Petr (tak se jmenuje, představil se mi při líbání hřbetu ruky) se už pomalu hýbe do rytmu Discopříběhu. Michala Davida si pouští do žabincově zelených sluchátek z tržnice za dvacku. 

"Za chvíli to rozjedu," říká mi a oči mu pod tou omaštěnou ofinou složenou z tří silnějších pramenů září. 

"Co myslíte?" ptám se ho a bojím se, že si Lokál spletl se striptérským barem.

"Budu tančit," vyvádí mě z omylu a já se hluboce stydím, že jsem zas jednou škatulkovala lidi podle prvního dojmu. Když říká "tančit", vyslovuje to s takovou elegancí, se kterou dokážou slova vyslovit jen herci v dokumentech o jiných, mrtvých, hercích.

Vyjdu ze záchoda. Mířím ke svýmu půllitru a tajně doufám, že tanečky skotskýho mistra rozsvítí tenhle večírek. 

Po dokončení úprav před zrcadlem se můj král s ostychem hodným čtyřicátníka a taky obdivovatele Hany Zagorový přimochejtne k vysokýmu stolu, kde stojí samí bouchači. Vpluje mezi ně s tím svým útlým pasem a odloží si. Na háček pod deskou stolu věší nejprve umělej kožich, kterej na světle hází odlesky lacinosti, pak sako o dvě vělikosti větší a nakonec i takovou mikinu. Zřejmě rád vrství. 

Tanečním úborem jsou tak nakonec jen vyšisovaný džíny, na několika místech záměrně roztrhaná černá košile a bílá šála.

Chvíli nato zamíří do prostoru přede dveřmi a spouští tříhodinovou smyčku. Bez hudby. Pouští si ji do sluchátek. 

Povinný ingredience taneční show? Tak za prvé skoro žádnej alkohol! Jinak otočka, roztažení rukou do stranu, obtočení šály kolem krku, úsměv, pak posunek na někoho z davu (většinou jsem to já), zaražení levnejch sluchátek hluboko do ušní jamky a nakonec recitace. "Tu pusu mi dáš, tu pusu ti dám, nejhezčí, nejbáječnější, jakou jsem znal," nahazuje tóny s dokonalostí bohyně. Tak nazývá Zagorovu. A posléze i Margitu.... 

Sem tam si uskrne ze sklenice, pročeše čupřinu. Někdy si i odfrkne na znamení, že taková show i tanečního mistra dokáže unavit. 

V tomhle rytmu jeho seance s karlínskými pokračuje tři hodinky. Bez přestávky.  Vlastně si jednu přestávku dal. Na focení se mnou. 

Péťo, nepřestávej... Snad mu ty lakýrky ještě drží. 


Paní feministka na vodítku
22. ledna

Je to trochu s podivem. Mí divnolidi brzy oslaví rok svý existence a teprve dnes věnuju první příspěvek někomu ze psí sekty ve Stodůlkách. Pravdou je, že že se jí v posledních měsících úspěšně vyhýbám, protože její rajón obcházím obloukem, nicméně i tak mě to trochu překvapuje. Příběhy se členy tohohle podivnýho psího uskupení totiž někdy vznikají i na dálku. 

Moje úhubný manévry se ovem často míjí účinkem. To se potom dostávám do nebezpečný blízkosti ke psím fanatikům. Přesně jako dnes ráno. Ještě rozespalá procházím s naším Míšou přesvíceným sídlištěm a myslím na to, jak je skvělý, že už v těch zatracených Stodůlkách nebydlím, když se najednou z baráku vyřítí Bublina.

Bublina a její majitelka, přesněji řečeno.

"Jéééé, Míša je tady, no ahoj," ignoruje klasicky mojí přítomnost postarší dáma s bekovkou naraženou do čela a vrhá se k jeho trupu. Touhle větou již tradičně začíná naše randes-vouz se psy, který psí radikálka podřizuje aristotelovu modelu dramatu.

No nic. Míša jde dál. Nudná Bublina ho moc nezajímá a paní s pisklavým hlasem taky ne. Ostatně jako vždycky. Jí to ale pokaždý, dost překvapivě, rozruší.

"Teda Míšo, dneska nás ignoruješ, jo?" říká posmutněle, jako by šlo o nějakou výjimku nebo co. Přitom tuhle větu říká úplně pokaždý, přesně v momentě, kdy se Míša spíš než na Bublinu vrhá do křoví.

"To víte, dneska ho zajímaj jiný věci," vypadne ze mě zničehonic. Kecám, říkám to s menšími obměnami při každým setkání s Bublinovými, protože jsem si všimla jedný věci - i když svoji repliku změním, paní jede dál podle toho samýho scénáře.

Kdybych možná úplně překopala tenhle pomiliontý opakovenej rozhovor, byla by větší šance utéct od děsivý předsedkyně psích mluvčích. Jenže nevím jak. Nechci ji zničit tím, že bych jí řekla pravdu o Míšově nezájmu a taky zásadně odmítám mluvit za sebe a Míšu v množným čísle. Jako to dělá ona za sebe a Bublinu. Takže většinou skončím u řečí o Míšově náladě...

"To jsme teda trochu smutný," odvětí paní a překvapeně kouká na Míšu čuchajícího u žlutý skvrny na sněhu. Já jen stojím a čumím. Opravdu ta ženská nikdy neřekne nic jinýho? A jak jako "my"? Jako ona a Bublina? Co je tohle sakra za zvyk?

A nyní přichází řada na vyvrcholení kouzelné jednoaktovky v epicentru stodůleckýho hoodu plnýho čoklů a jejich radikálních majitelů.

"No jo, co od něj taky čekat," promlouvá najednou jen k Míšovi šéfka psích odborů s dikcí Michaely Jílkové v pořádu Máte slovo. "Vždyť je to JEN chlap," dokončí náš dialog a začne se pohrdavě smát.

Díkybohu, že jsem od psího sdružení vyfasovala až do smrti pouhý dvě repliky.

Ta druhá zní: "Mííšoooo, pojď domůůů, mně je zima."

Pan gestapák
15. ledna

Pokud jste si mysleli, že nový rok bude bez divnolidí, pak jste se hodně zmýlili. Bojím se, že 2017 nebude ve vývoji divnolidstva žádnou výjimkou. Ostatně první dva týdny toho byly docela slušným důkazem. Podnikla jsem další cestu do Brna, byla jsem na dvě hodiny zavřená v psychiatrický léčebně (pracovně!) a taky jsem potkala některý z vás. Divnolidí je tedy pořád dostatek, nebojte.

Dnes vám povyprávím o jednom pánovi ze Smíchova, z místa, kde se v posledních měsících pohybuju skoro denně. To zaflusaný autobusový nádraží jsem dřív nesnášela, teď bez něj nemůžu být. Je to divnolidí ráj a taky docela slušná sonda do života bezdomovců a různých zkrachovalých existencí. No a ty já mám, jako exempláře ke zkoumání, tuze ráda.

Stojím a čekám na svůj autobus do Podolí. Se sluchátky ve zmrzlých uších sleduju, jak mi jde pára od pusy. Zatímco stojím jak přibitá k zemi, kolem mě se odehrává klasickej nádražní večírek. Lidi se pohupujou v rytmu, buď proto, že jim je zima, nebo proto, že jsou nesví z rozhovoru s člověkem před sebou. Někteří mlčí, jiní toho namelou až běda. Coby stará stalkerka všechny kolem pozoruju a v hlavě mi běží různý psychologický analýzy. 

Najednou se všichni ti tancující lidi prudce zastaví. Ztuhnou, sotva dýchají. Jako by někdo v divadle zařval: "Štronzo!" 

Zaseknu se společně s nima. Jen zatáčím očima, rozhlížím se, abych pochopila, co se děje. Všichni koukají upřeně před sebe, nemluví, nehýbají se, v očích mají děs.

Sundám si sluchátka. 

"JÁ JSEM ŘEKL TICHO, DO HAJZLUUUUUUUUUUU." Chraplák jak od Ladi Kerndla. 

Otočím se. Tam stojí běsnící chlap a křičí, co mu síly a hlasivky stačí. "DRŽTEEEE HUBY. MÁM VÁS VŠECH PLNÝ ZUBY," pokračuje ve svý gestapo show. Tu nakonec ještě vymazlí husí chůzí. "NIKDO TADY NEBUDE MLUVIT, JASNÝ?"

Chodí se ze strany na stranu a autobusový nádraží mlčí. Pan s respektem celýho Smíchova si každýho měří pohledem. Očima při tom hrozí. Jakmile někdo jen špitne, toho si podá, čtu z jeho výrazu. "NIKDO ANI NECEKNE. NECHCI NIKOHO Z VÁS POSLOUCHAT. STEJNĚ MELETE SRA**Y." 

Souhlas. Ačkoli jde z pána strach, oceňuju, že to řek tak nahlas a všem. Bez okolků.

Zrovna přijíždí 118. Uf. Tiše nastupuju a sedám si na sedačku s výhledem k nádraží. Řidič autobusu se mnou a dalšíma cestujícíma objede na točně zatáčku a míříme rychle pryč. Všichni v autobuse pořád raději mlčíme.

Během jízdy se ještě koukáme, co vyvádí pan gestapák. Pořád ječí a všichni kolem jsou stále v tranzu. Stojí jak přikovaní, ani nedutají. 


Ráno na cestě do práce je radši zkontroluju....


Kluk se štěstím z polypropylenu

8. prosince

Některý divnolidi sleduju dlouhodobě, čímž pravda, trochu nabourávám pravidla. Stojí to ale za to. Všímám si totiž toho, jak se jejich divnost vyvíjí v čase. Je to ještě lepší podívaná než, když potkám nějakýho kouzelnýho divnočlověla jen tak na ulici. Třeba v případě kluka ze Stodůlek, o kterým vám teď budu vyprávět, se divnovlastnosti rozvíjí neuvřitelnou rychlostí. 

Tak tedy. Kdykoli ho potkám, má v ruce igelitku. Pro nás prachyobyčejnej kus plastu, pro něj zřejmě celej vesmír. 

Člověk by si pomyslel, že tenhle kluk se vzezřením mladýho Kubánce milující šedesátky chodí třeba jen často nakupovat a že je to vcelku normální věc. Prostě má tašku, aby si v ní odnesl nějaký dobrůtky domů. Jenže tenhle kluk, pardon divnokluk, to má trochu jinak. Vím to, protože ho pozorně sleduju od tý doby, co mu přestalo růst chmýří pod nosem a získal trochu mužnější rysy.

Igelitku nosí jako módní doplněk. A podle toho, co jsem vypozorovala, ho k tašce táhhne ještě něco víc než většinu žen ke kabelkám nebo psaníčkům. Igelitový tašky jsou pro něj pravděpodobně vopravdu vším. S nikým se nebaví, chodí sám a usmívá se jen na ty svý plastový kamarády.

Nosí je složené, pečlivě uhlazené, stará se o ně. Očima se jima kochá a při chůzi co vteřinu zamrká směrem ke svým láskám. Láskám z barevných plastů. Žlutočerveným z Billy, v barvách trikolory těm z Tesca a modrobílým z Alberta.

Dokonalou strukturu, kterou většinou třímal ve svých rukách, vždycky rušily jen dvojice plastových uch, které vytvářely dva bochánky vyčnívající z boku pečlivě složeného štěstí zhmotněného do kusu polypropylenu. Jiný zavazadlo nenosil.

Sleduju ho dlouhé měsíce a všimla jsem si za tu dobu několika změn. V léte získal můj divnoKubánec trochu odvahy a svoje největší štěstí v životě přestal nosit složené. Rozhodl se jej ukazovat. Přece o tu krásu neochudí okolí. 

Pravidelně jsem ho tedy vídala s barevným dvouvrstvým obdélníkem s výraznými puky jak na starých kalhotých mýho táty. Tak dlouho ležela každá z jeho tašek v poličce mezi ostatníma výstavními kouskama a čekala na svou příležitost... Tedy až ji Kubánec ukáže celýmu světu, na cestě od paneláku k obchodu, a z obchodu zase zpátky do hlubin betonovýho hoodu.

Zajímavý je, že ucha od tašky nikdy neměl zmačkaný. Asi v nich nikdy neodnášel nic těžkého, takže neměly šanci se tak zdeformovat. Pokaždé když přišel k pokladně, vyložil svůj náklad a pak hrdě čekal na větu pokladní: "Chcete tašku?". "Ne, děkuji, mám svoji," odpověděl a očima se pousmál.

Dneska jsem šla zase Stodůlkami a měla jsem obrovský štěstí. Potkala jsem ho po delší době. Tmavý vlasy, snědší pleť, kotlety a dost nevšední oblečení. To je on. Igelitovký král. Potkali jsme v obchodě. Kde jinde taky. Obchod, to je jeho mekka. 

Brouzdali jsme mezi regály a ve stejnou chvíli zamířili k pokladně.

"Máte přednost," řekla jsem mu, protože jsem ještě pokukovala po něčem k snědku.

On okamžitě zaplul do prostoru mezi otrávenou pokladní a hromadou vyskládaných košíků. Sám ale žádný neodložil, ani v rukou nedržel nic k zaplacení. Nechápala jsem, proč tedy nejde dál, když si nic nevybral, a stojí dál ve frontě. 

"Dobrý den, jednu tašku poprosím. Tu velkou. Za šest korun," sotval dýchal nadšením. 

Kluk s dvaceti kily prošlýho salámu a jitrnic

3. listopadu

Mnoho z vás mě začalo podezírat, že divnolidi vidím jen svýma divnolidíma očima a že neexistují. Tak já vám něco povím, oni jsou. Všude kolem. A je jich hodně. Jen se člověk musí pozorně koukat a nechodit po městě s klapkami na očích. To je rada pro ty, kteří nebyli obdařeni divnomagnetem. 

Já se naštěstí nemusím tolik namáhat. Potkávám je furt, přestože si někdy přeju, aby to aspoň na chvíli ustalo.

To třeba dnes. Jedu metrem. Sotva udržím oči otevřené. Přeju si už být doma. Zaposlouchám se do hudby, zavřu oči, zhluboka se nadechnu a zachumlám se do límce kabátu. Až po tom, co dokončím proces uvelebování, si uvědomím, že tu něco nehraje. 

Přijdu si jak v lahůdkářství, ne v metru. Odér šunky, masa a špeku dohromady. Ačkoli jsem na slaný, tahle vůně mi nějak nesedí. Pododér totiž vysílá docela intenzivní signály o prošlý trvanlivosti. Všechno to smrdí tak nějak uměle, přesně tak, jako byste se ocitli uprostřed štangle lovečáku. 

Otevřu oči a pochopím, kde se ten smrad bere. Kluk, kterýho už jsem párkrát v metru viděla, v rukou drží sakra netradiční zavazadlo. Je to černej pytel, takovej ten velkej, do odpadkáčů nebo popelnic, kterej má až po okraj naplněnej "lahůdkama". Uzený maso v sítce, načatý šišky salámu, na tenko nakrájená tuna debrecínka a fláky syrovýho, lehce jetýho masa. Sem tam se v týhle směsce objeví i nějaká ta jitrnička, nějakej ten prejt ve střívku. Docela maso. 

Náklad je tak objemnej, že pytel nezvládá nápor a trhá se. Majiteli, zrzavýmu klukovi zřejmě pod vlivem, to nevadí. Libuje si v tom, že získal všechno maso světa, i za ty, kteří ho odmítají jíst. A přehrabuje se zvesela v tom obřím omaštěným igelitovým pytli.

V tu chvíli má místo rukou lopaty, kterýma se brodí v hromadách nezdravý hmoty. Plátky salámu přehazuje přes půl kila vepřovýho a drobných lanek mletýho. Pak rukama drtí jitrnice, nakonec počítá plátky nepřirozeně zbarvenýho šunkovýho salámu. 

Docela hnus. A jak rychle míchá tu salámovo-masovo-jitrnicovou ometu, vagón se čím dál rychleji plní silným smradem, který nazdvedává nejen můj žaludek. I paní naproti se nějak ošívá.

Sběratel salámů je mezitím skloněnej nad svým růžovočerveným bohatstvím a raduje se. Přehrábává se dál a dál. Okolí nevnímá až do chvíle, kdy ho napadne, že se o něj trochu rozdělí. 

V tu chvíli bere do ruky jitrnici, hladí ji jak malý dítě a pak ji zlomí v půli. Ze střívka vytéká odporná kaše, kterou bez váhání roztírá po dveřích. 

Co zbyde, se zalíbením pozoruje a pak si to celý narve do pusy.

Víc nevím.

Jdu se nadýchat čerstvého vzduchu do vedlejšího vagónu. 

Tak zas někdy v štangloidním metru. 

Moravská voyerka
19. října

Tenhle příspěvek píšu z divnolidího ráje. Z Moravy. Kupodivu. Kupodivu se vztahuje k tomu, že jsem zas na Moravě. Na tom, že jsem potkala divnočlověla na Moravě, na cestě do Brna, není divnýho vůbec nic.

Sedím ve vlaku, pročítám nějaký papíry k tématu, o kterým chci psát, a najednou cítím, že je nečtu sama. V mezeře mezi mojí a prázdnou sedačkou vedlě mě akorát přistála hlava. Hlava s kudrlinama a komicky rozetřenou rtěnkou na rtech.  

Pootočím se. S tou stařičkou prošedivělou paní se střetneme očima. Kouká na mě a tváří se, jako by nic. Nadzvedne obočí a koutky jejích scvrklých rtů. Tím mě zřejmě zdraví. Teď máš čtyři oči, Šárko, jako by mi říkala.

Ten ledovej klid a sympatickej výraz ve tváří jí neoplácím. Koukám na ni asi tak zděšeně jak na lidi z Brna, oči mám vykulený a pusu dokořán.


Novinářskej instinkt mě hned svádí k tomu papíry zlomit v půli, aby je nepřečetla. Můj divnolidí instinkt mě zas nabádá k něčemu docela jinýmu - ke smíchu. Každej divnočlověk si ho zaslouží. Je to taková odměna za rozveselení v jinak šedým světě nudných lidí. Navíc mě skoro i dojímá, s jak silnou chutí a zvědavostí se moje nová kamarádka pouští do voyerský show, jíž jsem součástí.


Dvakrát nebo třikrát se uchichtnu. Vlastně trochu doufám, že ji to odradí a začne předstírat, že se celou dobu věnuje jiný činnosti. Že si třeba zavazuje tkaničku nebo loví kapesník z kabelky, kterou má položenou na zemi.


Omyl. Paní to myslí vážně a její stalkerský choutky rozhodně nehodlá utlumit jen kvůli tomu, že mě to lehce znervózňuje. 


Přecházím do útoku. Beze slov. Cítím, že nejsou potřeba. Zlehka se k paní voyarce příbližím. Narušení intimní zóny přece není většině lidí od cizinců ve vlaku příjemný, říkám si a doufám, že hlavu zatáhne zpátky.


Nene. Ona se na mě dál usmívá a očima mě vybízí k tomu, abych ty papíry, který ji zjevně tak moc zajímaj, proboha už neschovávala. Dovrší to gestem, který znamená "tak dělej, uka". Koukáme na sebe. Ona plná očekávání, já napůl vyděšená, napůl bizárem nadšená. 


Síla divnomagnetu, kterej mi myslím předala máma při narození (Rozárka taky jede docela slušnej bizarlife), v tomhle případě trhá divnomagnetický pole na kusy.


Během chvilky mi dochází, že je spolusedící (to slovo nikdy nedávalo větší smysl) velká bojovnice a že bitvu o intimní prostor na sedačce jen tak nevzdá. 


I já jdu do boje. Jen s trochu jiným plánem. Uvelebím se zpátky v příjemnější poloze, narovnám hlavu i záda a volím strategii totální ignorace.


Jedna, dva, tři, nic. Paní tam pořád je a dýchá mi na záda. Vlastně na krk a uši. To dám. Nevzdám se. Pořád tam je. Jen klid. Jedna, dva, tři. Paní si pomlaskne. Tak ještě jeden pokus. Jedna, dva, tři. Nic. Paní je vytrvalá. Achjo. Tohle nevyhraju. Ignorace mi nejde. Pořád se směju.


A tak dál sedíme ve vlaku, s hlavami u sebe...

Bojím se na ni teď podívat. Co asi řekne na ten titulek?

Prolhanej kokta z moravský (m̶e̶t̶r̶o̶)pole

6. října

Byla jsem v Brně. Jako jo, vystačila bych si s tímhle výletem tak na měsíc psaní, ale nic se nesmí přehánět. Ze všech moravských podivínů jsem si zvlášť oblíbila jednoho. A ne, není to můj kolega Kuba (protože ten nesplňuje divnokritéria tohohle blogu a navíc mi nedovolil o něm cokoli psát).

Dneska vám budu vyprávět příběh o jednom koktajícím podnikateli. Sedím po pracovní schůzce v brněnským mekáči u hlaváku. Tak hlavnímu nádraží říkáme my Pražáci. Oni tomu prý taky říkaj hlavák. Že to od nás okopčili, ponechám bez komentáře. 

Prostě tam sedím a najednou se přede mnou za hlasitého "já chcu... aj... doskdjsjdkls (asi hantec)" uvolní celý stůl. Díky tomu tak spatřím toho brněnskýho šamstra v plný kráse. Má před sebou zápisník, dva mobily a tužku. Jo a takovej ten precizně vedenej plastikovej hnus na vizitky s motivem mramoru.

"Do-do-dobrý-brý-brý de-de-den. Já-já-já vo-volám kvů-kvů-li-li-li tomu skla-la-la-du," souká ze sebe pán s pěkně vypěstovaným muletem, zatímco se celej červená. Ví, že ho slyším. Nikdo jiný s námi na patře totiž není a sedíme přimo naproti sobě. Usmívám se na něj. Ale spíš ho tím dostávám ještě víc do ouzkejch. 

Kdykoli se na něj kouknu, koktá o to víc.

"No-no  to-to-to nevadí-dí. Já ma-ma-mám steee-jně jen pár zamě-mě-mě-stanců. Mo-mo-mohl bych se te-te-teda přijít po-po-po-dííí-vat?"

Dělám, že na něčem pracuju. Ničí mě ten pocit, že je kvůli mě nervózní. Pořád na mě tak nejistě kouká a když se setkáme očima, rychle je sklopí a bouchá tužkou do stolu. Jako by vyťukával rytmus svý řeči.

"Jo-jo. Ve tři hoo-hooo-diny tam bu-bu-bu-du." Zas kontroluje, jestli koukám. Usmívám se na něj. Mám za to, že je to milej úsměv, ale dost možná se tvářím, jako že se mi chce akutně na záchod. Občas to nerozlišuju.

Zase rudne a předstírá, že potřebuje rychle něco najít ve svým plastikovým pouzdérku. Jé, to je blbý, předstírá zasmušenej výraz a hned mě zase kontroluje. Už nevím, co dělat, abych byl v klidu, ani kam koukat.

"Takkk na-na-sleda-da-danou," říká na závěr. "Pro-pro-pro-sím? Jo-jo, přijdu-du-du sááám."

Uf, teď už se snad uklidní. Prostě si zapíše schůzku do diáře, já dopiju a půjdu. Tečka.

...

"Tak. To máme. Tohle dám sem, tohle sem. Tak. Ještě ty papíry a je to," neříkám já. Říká on. Sám pro sebe, zatímco si strká věci do tašky.

Pak se zvedá, odchází a usměje se. "Na shledanou, slečno," říká mi.

Nesympatický dcery z AZ kvízu za pět tisíc

1. října

Je to už pár dní, co se jsem se neozvala z divnosvěta. A protože se příběhy hromadí a hromadí, musím se s vámi o ně podělit dřív, než je všechny zapomenu. Dneska sem vyplivnu jednu storku o vážně divnejch dětech, který jsem potkala v tramvaji, když jsem jela za Káčou do jejího hoodu.

Mám skoro vybitou baterku, takže si během cesty nemůžu dopřát žádný pořádný černoššký naříkání ve sluchátkách. Poslouchám teda šumění tramvaje a podivnou trojici přede mnou. Je to mladá máma a její dvě dcery. Jedný může být kolem třinácti, druhý tak devět. Ale co já vím, odhad na tohle nemám. 

Hrajou slovní kopanou. Když slyším slovo "pes", který hází do placu sympatická blonďatá máma, bojím se, že to bude děsná nuda a že mi jízda díky nim neuteče rychleji. 

V tom jsem se ale hodně spletla. Její holky vzápětí rozjíždějí tak šílenou slovní kopanou, že ani soutěžící v AZ kvízu a Riskuj! by nezvládali tuhle úroveň encyklopediálnosti.

"S? Mmmmm. Silikonová forma."

What? A co třeba sůl, stůl, sova, smeč? Řekla bych třeba i sýkorka nebo stádo, nedejbože salám, ale silikonová forma? 

Její protihráčky bez mrknutí oka přemýšlí nad dalším slovem, tentokrát na "a". Teda slovem. Slovním spojením. Říkat jen jedno slovo je zřejmě známka ponížení a tuposti.

"Abnormální velikost," vypadne z mladší dcery jako by nic. Pohoda. Prostě jde o takovou běžnou dětskou hru. Silikonová forma, abnormální velikost. Co přijde teď?

"Tukan," říká máma, protože je znovu na řadě. Uff. Takže ta je normální, zato tatínek bude asi rozumbrada svěrákovitej.

"Tukan? Jo. Tak třeba... Emmmm. Nukleonové číslo." Tohle brrr spojení jsem docela často slýchala na gymplu. Co to je, už nevím. Zato je mi jasný, že tyhle dvě holky určitě nemaj moc kamarádů.

"O? To je jednoduchý. Oktrojovaná ústava." Přijdu si tam za nima jak tupoň. Když jsem si sama v duchu řekla, že o teda jednoduchý opravdu je, napadlo mě akorát: ovar, ovce a ouzký, což je ještě ke všemu kravina. Na ústavu jsem nějak zapomněla...

"Zase a? Tyjo," prohodí jedna z chytrolínek jen tak naoko. "Adjektivum." 

Slabota, říkám si. Mohla se víc ukázat. Co třeba abázie, abiogeneze nebo agnosticismus, hm? To ti nic neříká, holčičko? (Jo, našla jsem to přes Google).

    Na řadě je zase máma. "Máj."

Mně už v hlavě mezitím běží: jahoda, jelen, jar, ježek. Za pár dní dostanu vysokoškolskej titul a nenapadá mě nic moc dalšího. Snad ještě joint a Jana. Ale jména se asi nesmí říkat... Tak třeba jaro, jasmín...

"Jeden valenční elektron."

Nevím, dál. 

Domina na nákupu 

17. září

S ohledem na to, co vám budu dnes vyprávět, se musím k něčemu přiznat. Asi jsem už stará nebo co. Došlo mi to v momentě, kdy jsem si během čekání ve frontě v Tescu poslechla jeden vskutku zajímavej rozhovor tří školaček.

Varování: Pokud si chcete uchovat pocit, že děti ve třinácti zajímá jen jejich vzhled a beďary, raději dál nečtěte. Psáno pro forma samozřejmě. Je mi jasný, že to stejně budete číst, protože jste staří pras... zvídaví lidé, řekněme. 

Tak tedy. Stojím s nákupním košíkem ve frontě a doufám, že se brzy dostanu na řadu. Holky za mnou, kterým je skutečně tak kolem třinácti, ne-li míň, se pořád chichotaj a přes oslintaný rovnátka si snaží povídat o všech zásadních problémech v jejich životech.

Slovo si bere jedna z nich, ta s nejmíň pupínky, zato s nevhodně zařízlýma šortkama. "Mám mu psát? Já fakt nevím. Holka by nikdy neměla psát první, co?" ptá se kámošek.

Ty na chvíli odhlédnou od mobilů. "Nooooo, jako asi ne no. Ikdyž proč ne? Dala bys aspoň najevo, co chceš," říká další z nich, zatímco se jí makeup vedrem roztéká po krku a ještě dál.

"No ale abych to nepřepískla. Nechci, aby si myslel, že mě má jasnou. Musí trošku bojovat, ne?" 

"Ježiš, vždyť mu jen napíšeš ahoj a jak se má. Co blbneš? To ještě nic neznamená," snaží se makeup artistka znovu uklidnit hysterickou kámojdu z béčka.

"Já vím, ale když napíšu jen tohle, tak zad budu za úplnou trapku, ne?" dokazuje trablistka, jak moc jí na tý jedný zprávě přes messenger záleží. "A hele, Kačko, si o tom myslíš ty?" zapojuje najednou do debaty i odstrčenou kámošku, která zatím neřekla ani slovo.

"No, já nevím, jsem v tomhle trochu divná," říká a celá zčervená. Nemá zřejmě moc sebevědomí. Asi proto, že má na břiše zaděláno na docela dobrýho sněhuláka, kterýho se snažíma rukama furt schovávat. "Vždyť víte, že já si s klukama nepíšu," říká posmutněle.

Je mi jí líto. Ne proto, že si nepíše s klukama. God bless her! To spíš kvůli tomu, jak nevidí, že by všechny ty slepice strčila do kapsy.

"A proč ne?" ptají se jí vyděšeně kámošky, který zřejmě považují její život rázem za úplně marnej.

"Ještě jsem nenašla žádnýho kluka, kterej by byl submisivní. To potřebuju."

God bless her!!!!!

Ženský na hormonálním dojezdu

6. září 

Všichni divnolidi, který jsem dosud potkala, byli docela neškodní. Tancovali, zpívali, zvali mě na muzikály, jezdili na madlech v metru, vytahovali si nožem zbytky jídla ze zubní protézy, někdy mi třeba ukazovali svoje přirození nebo sbírku svítícíh lup na peníze. Všechno v pohodě. Nikomu neubližovali, nikomu nenadávali, chovali se vlastně docela mile. 

Teprve dnes jsem narazila na divnolidi, který mě trošku vyděsili. Ale říkám si, že místo na tomhle blogu zasluhují stejně tak jako ti, které jsem právě zmínila.

Jedu autobusem a všímám si, že někde za mnou probíhá hlasitá diskuse. Tipuju to na ukřičený cizince z Moravy (píšu to s vědomím toho, že mi někteří z vás zruší odběr, ale hejty musí bejt). To je ovšem špatnej odhad. 

Otravnej křik vyluzujou dvě ženský, podle přízvuku hádám, že jsou z Prahy. Jedna s dítětem v kočárku, druhá s velkým chlupatým psem. Jasně znepřátelený strany. A jde o tvrdej fight, to mi věřte.

"S tím psem tady nemáte co dělat," pokřikuje rozohněná maminka. Vzhledem k velikosti jejího mimina usuzuju, že šestinedělí u ní už nepřipadá v úvahu, takže to bude spíš slušnej dojezd na těhohormonech. 

"Jo? A to říká jako kdo? Vy?" brání se pejskařka. Tý sice všechny ženský hormony, zdá se, už došly, přesto zvládá odpovídat se stejnou hysterií v hlase jako její protivnice-mamina.

"Jo já. Představte si. Okamžitě s tím čoklem vypadněte," řve ustaraná kojička a nohou kope kolem hlavy toho nebohýho psa.

"Opovaž se do něj kopat, krávo hysterická," přebírá roli dominy paní se psem. A docela rychle.

"Komu říkáš ty krávo?" Vypadni s tím psem, ti říkám. Nebo zavolám policii," promlouvaj hormony za paní s dítětem. Doufám, že jsou to jenom hormony. 

Hádka se vyostřuje. Krávy a hysterky se střídaj v tom, kdo tu druhou rychleji nazve "krávou" a "hysterkou". Je to docela komický. Zvlášť v tom, jak rychle busová válka graduje.

"Takže ty nemáš ráda psy? Tak to nemáš ráda ani zvířata. A kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi. A kdo nemá rád lidi, není dobrej člověk," zkouší to najednou přes emoce paní se psem. 

Musím říct, že dost cením její logickou úvahu. Jsem ale zároveň ráda, že ji paní ukončila v tomhle bodě, protože kdyby došlo i na: "A kdo lže, ten krade", musela bych jim do tý hádky vstoupit. 

"Jo? A proto mám dítě, že jo? To ty nemáš ráda lidi, když jsi tu se psem." Taky dobrej argument. Holkám to prostě jde. Geniální souboj mezi Mimibazarem a Světem psů v reálu. 

"Cože? Tak jsem tu se psem, no a co jako? Mám litovat, že tu nemám rodinu?" vrací úder chovatelka.

"Stejně žádnou nemáš. Kdo by vydržel s takovou megerou," říká jí na oplátku ta roztomilá maminka, která zapomíná na svý dítě a vrhá se pomaličku k vlasům svý autobusový sokyně.

"Jdi do hajzlu. Co si o sobě myslíš? Že jsi víc? Jen proto, že máš dítě?"

Sakra. Musím vystupovat. 

Stojím před zavřeným autobusem. Krávy a hysterky už neslyším. Jen vidím, jak pes i miminko spokojeně spí. Jeden na zemi. Druhej v kočárku. Tak na metr od sebe. 

Krávy a hysterky si dál dokazujou, kdo je víc, dál rozhazujou rukama.

Divnohormony.

Pán, kterej by rád klonoval

3. září

Omlouvám se za malé zpoždění. Divnopříběhů je pořád hodně, kupí se, ale ne vždy má jejich divnomajitelka dost času na to je sem hned vylejt. Nicméně její pamět na divnoúlovky je velká, takže o žádný z nich vás nepřipraví.

No nic, přestanu o sobě mluvit v třetí osobě. Je to otravný. Přejdu raději k vyprávění toho, co se mi dnes stalo. Nečekejte ale žádnou pornografii jako minule, jasný? Tady se hraje i na dojemný storky.

Sedím u řeky a čtu si. Mám k tomu puštěnou hudbu, protože kousek ode mě sedí dvě uječený slečny. Rozebíraj svý kluky, který vlastně vůbec nechtěj a který je jen nutí mlít pantama. Po chvilce přestanu to jejich hysterčení vnímat a přenáším se do hlubin čerstvě zakoupený knížky. 

Když mladej Asaf brouzdí ulicema svýho rodnýho města se psem, kterýho mu přidělil jeho šéf na starost, protože... No to je jedno, prostě ve chvíli, kdy čekám, jak to s tím zvířetem dopadne, mi někdo ťuká na rameno a já se kvůli tomu málem počůrám strachy. Lekám se jak už dlouho ne. 

Je to starší pán s hlubokejma vráskama kolem unavenejch očí a značne prošedivělým plnovousem. 

"Nebojte se," říká skoro až provinile.

"Já se vás nebojím. Jen jsem se hrozně lekla," mírním svoje prvotní "žišikriste". Nebo "tyvolééé"? Vlastně nevím, jestli mám něco vedle ječení, Krista a vola v takových chvílích v zásobě. Každopádně jsem reagovala jak megera. To je bez debat.

Pán omluvu přijímá a ptá se mě, jestli bych nepřispěla na nějakou nadaci, která podporuje bezdomovce. Ochotně mi ukazuje všemožný oprávnění k tomu, že smí vybírat peníze do plastový kasičky, a taky nějaký průkazky s jeho jménem a portrétem. Ludvík se jmenuje a na tý fotce vypadá jak trestanec. V reálu je to ale moc milej pán.

Jak těmhle výběrčím moc nevěřím, panu Ludvíkovi bych dala všechno, co mám. Jenže já mám u sebe v drobnejch jen dvacku. A terminál pán asi nemá... "Nezlobte se, mám takhle jen pár kaček," hážu je do nádobky, kterou má pán přivázanou okousanou tkaničkou k batohu. 

"To jste hodná a neomlouvejte se přece," usmívá se na mě. 

"Víc u sebe vážně nemám," říkám mu a doufám, že mi to věří. Já mám totiž tu věc se starýma lidma a hodnýma bezdomovcema. Víte jakou. Prostě pookřeju a chovám se jak smyslů zbavená. 

"Slečno, vy byste se ale měla omluvit za něco úplně jinýho," vrhá na mě hrozně vážnej pohled. Sotva dýchám. Jakmile mi někdo starší kouká do očí a snaží se má kárat, nebo má aspoň takovej vyčítavej tón, přijdu si jak tenkrát, když mě na táboře načapali pít s holkama víno. Nebo s Filipem po večerce ve stanu. Co jsem mu provedla, sakra? 

A tak tam sedím před tím pánem a červenám se, aniž bych věděla proč. 

"Měla byste se mi omluvit. No vážně." Bezva, čím dál větší drama. To mi čouhaj kalhotky, nebo co? Nebo jsem při tom, jak na mě vybafnul, chytla Touretteův syndrom a nadávala mu do *****? Možná ho mám. Stejne jako ségra. 

"Pardon, ale za co?"

"Že se pro mě nenaklonujete. Chtěl jsem si ten váš úsměv odnést s sebou."

Na stupnici borců dostává tenhle pán 10! Nebo se to radí v takovejch těch přiručkách? 

Dvojice s vyklopenýma jazýčkama 

23. srpna

Ani nevíte, jak velkou radost mi udělalo zjištění, že po tomhle světě chodí i divnolidí dvojice. Všichni k sobě totiž chtěj někoho relativně normálního, ale to je nuda. Když se potkaj dva divnolidi, je to krásný spojení čistý divnosti, který mi prostě dělá radost. A ne, nejde tu o žádný rasy, proboha...

Jedu v metru a stranou kousek ode mě sedí tenhle páreček. Oba opálení ze solárka, nagelovaný černý kštice, v obličejí zlepšený hromadou šminek. Je znát, že jim na vzhledu záleží. Až moc. Na to ale sere Baryk. 

Daleko zajímavější je, že ti dva jsou jak chodící reklama na žvejky. No fakt. Oba synchronizovaně rozkousávaj žvejky. Rozkousávaj, nežvýkaj. To, co dělaj oni, totiž spočívá v tom, že se s obří vervou při každým novým nádechu pustí do boje s tím mazlavým kusem bílý hmoty v puse. Je to jak souboj kdo s koho. 

A celý je to live a v HD rozlišení. Tihle dva si totiž poučku z manuálu pro generace Y, že mít zavřenou hubu není žádoucí, vzali až moc doslovně.

A tak asi deset minut teda koukám na to, jak si oba naplno užívaj svý orbitky a jazyky jim co chvíli vypadávaj z pusy přes spodní ret, kterej si v pravidelným intervalu trvajícím dvě vteřiny olizujou. A já si to prej celý můžu důkladně prohlídnout. Krása, tak to mám nejradši...

Za celou tu dobu si nic neřeknou. Jen drtí žvejky a pozorujou každýho, kdo zrovna nastoupí do našeho umlaskanýho vagónu. Když se jim někdo nezdá, skenujou ho pohledem a podle intenzity žvýkání je znát, jak moc je to špatný. Když zrychlí, člověk je jasně out. Když trochu zpomalí, není to až tak zlý. Takový nic moc, řekněme.

Když je to ale jó špatný, tak se na sebe tihle módní rozhodčí podívaj, různě se zašklebí, aby tomu druhýmu aspoň neverbálně sdělili svý hodnocení, a pak se každej očima přilepí na rty toho druhýho. Je to asi lepší než očumovat lidi bez jejich vkusu.

Já mám ale najednou pocit, jako bych se ocitla u natáčení nějakýho fakt podivnýho péčka z nepopsatelný kategorie. Dívaj se tak vzájemně na ty svý rty a u toho nahazujou ty nejlascivnější výrazy, jaký jsem kdy viděla. A samozřejmě žvejkaj. Nahlas. Jazykama se při tom plácaj o rty, každej různě rychle a v jiným směru. A tak je to furt dokola. 

Nastupující člověk, individuání hodnocení outfitu a na závěr pornografická hra s jazykem. Další nastupující člověk, další hodnocení, další hra. Člověk, hodnocení, hra. Člověk, hodnocení, hra. Jazyky, jazyky, jazyky! 

Pak to mírní. Kouknou na sebe, zahodí lascivní výrazy a oba bez předchozího varování spolknou žvejky. Konec show.

Jo, já taky čekala bubliny... 

Pán, kterej rád sliní
17. srpna

Vím o dalším čtenáři. Je to Jirka, můj editor. Prej se mu líbilo, jak jsem napsala, že divnochlapům, který mě někde osloví a otravujou, odkapává z úst slina odporu. Nebo tak nějak. Jirko, díky. A nejen, že tenhle divnej blog čteš. "Díky" hlavně za to, že si mi dnes přivolal setkání s dinočlověkem, kterej během dostaveníčka se mnou hodně slinil.

Tentokrát ale doopravdy. Tak nějak fyziologicky. 

Jedu narvaným autobusem domů. Bože, jak já nesnáším jízdu tímhle prostředkem, ale je to rychlý a nemusím přestupovat. Sedím na čtyřce, a přímo naproti mě je už na první pohled dost divnej chlap. Košili rozepnutou do půlky břicha, upocený vousy a pusu otevřenou dokořán. Protože bez kinedrylu nemůžu dlouho koukat z okýnka, aby se mi neudělalo blbě, koukám se bohužel do jeho ústní krajiny. Pohled za všechny prachy, fakt.

Netrvá to dlouho a pán začíná svoji misi. Slintat, slintat, slintat. To je zřejmě jeho motto. Asi je to tím, že má pořád otevřenou pusu a nepolyká. 

Kouká na mě. Já na něj. Očima ho prosím, jestli by nemoh zkusit zvládnout tu jednoduchou instinktivní věc. Že prostě zavře pusu a polkne. Nic. Nefunguje to.

Pán na mě dál upřeně kouká a užívá si pocit, jak mu z koutku vytéká slina. Občas se i zlehounka usměje a oči mu při tom září. Nezvládám ho za tuhle parádní podívanou pochválit, a tak mu na vzdálenost toho jednoho blbýho metru posílám spíš hodně znechucenej pohled. Nevypadá totiž nesvéprávně, tak proč prostě nepolyká? Podezřívám ho, že to dělá schválně, aby se předved (vím, co si asi říkáte, ale někdo to má prostě hozený trochu jinak). 

Jedeme dál. Zbývají dvě zastávky. Riskuju to a koukám se přece jen z okna. V nejhorším se pozvracím, ale budu se při tom aspoň koukat na podolský skály a ne na příliv slin v jeho puse. 

Jenže periferně pořád vidím, jak na mě čumí a dělá mu radost, že mě tak hrozně moc irituje tím, co dělá. Snažím se nasadit poker face, ale nejde mi to. 

Už se blížíme k cíli. Když vystupuju, musím ho bohužel obejít. Dávám si bacha, abych na něj třeba nespadla nebo mu nestrčila ruku do tý jeho slinový továrny. 

Omylem o něj zavadím pohledem. Usměje se na mě a najednou se ozývá zvuk, kterej vydávaj jen krásní lidi v reklamě na Coca Colu, když se zrovna napijou z vychlazený plechovky u moře.

Byl od něj. Polknul! On polknul! A nahlas. 

Jirko, chtěla jsem tě touhle cestou poprosit. Ne že příště vypíchneš tu pasáž z nějakýho dřívějšího příspěvku o tom, jak nějaký lidi melou strašný houna...

Ranní rozhazovač boků 
3. srpna

Každej ty rána zná. Unavená cesta do práce a hromada nemotornejch lidí v MHD. Bude to asi trochu děsivý přiznání, ale já mám někdy tyhle rušný začátky dnů vlastně docela ráda. Organickej proud a velký emoce. A čím víc jsou lidi agresivnější, tím jsem nadšenější. Jednou je to úder zuřivý ženský kabelkou, podruhý nervózní strkání na eskalátorech.

Posledně jsem se ale setkala s něčím docela jiným. Divným. A úplně mě to odzbrojilo.

Je devět ráno a na Andělu se před eskalátorama už tradičně tvoří roj lidí. Všichni zmatení, nepříjemní a hlavně pomalí. Pohupují se ze strany na stranu, místo aby se posouvali dopředu. 

V tu chvíli přichází na řadu mé pojetí kravmagy. Silou mysli ostřím své lokty a vrhám se do davu. Jedna rána, druhá, třetí. Pardon, říkám aby se neřeklo. Další rána, jééé, to se omlouvám. Nezlobte se, já nechtěla. Trš trš trš, na tu máš další. Promiňte, pardon. 

Uf, už jsem skoro na schodech. Ještě pár kroků. Teď jen pravačkou nenápadně strkat do těch, co nepochopili, že se nestojí uprostřed, ale na kraji, běží mi hlavou. 

Plány mi ale maří jeden vskutku zajímavej (ne, kecám, jednoduše divnej) člověk. Má tak metr padesát, na sobě lakovaný boty do špičky, který mu jsou určitě tak o tři čísla větší, černou košili se stříbrnou nití, kovbovskej pásek, kovbojskej klobouk, kovbojskej kukuč. 

Je jedinej, kdo se neposouvá s davem. A to není řečeno obrazně s odkazem na jeho vizáž. On prostě stojí na místě, otočenej zády k jezdícím schodům. Když se mu někdo zamlouvá, uloví ho očima a zahájí po ránu naprosto nepřípustnou performance. 

Zapustí se do pohledu toho chudáka, ukáže na něj prstem, usměje se, nahodí lascivní výraz a začne se svíjet jak had. Bokama hází o sto šest. Mám strach, že to neustojí a že si ušpiní tu frajerskou košili, až dopadne tvrdě na zem. On to ale dává bez jediný chybičky. Švihá sebou, jak kdyby mu bylo krásných 24 let (Náhoda? Nemyslím si) a nic ho nebolelo. Ruce nad hlavou, hlava kdovíkde a boky oscilujou kolem těžiště jeho vyzáblýho těla.

Směju se, protože ho ti chudáci, kterým dělá soukromý hříšný tanec, vůbec nepobírají. Ani trochu nechápou, co to ten zatracenej chlap dělá. A já taky ne. Přesto se musím smát. Dokonalá scéna.

V tý ranní nechtěný diskotéce mi ale nějak nedochází, že jsem byla 25. června 1992 obdařena divnomagnetem, a že se tudíž logicky stanu jeho další obětí. Asi ho láká i můj úsměv od ucha k uchu, kterej nemůžu shodit, ačkoli už se ke mně blíží.

Uhrančivej pohled, ukazováček namířenej na můj obličej, mrknutí jedním okem a... jedeme! 

Boky napravo, nalevo, napravo a pak ještě jednou nalevo. Nevím, jak to dokázal, ale vážně ho detailně pozoruju. Je to fascinující. Ten jeho taneček připomíná cosi mezi makarenou a pohybama člověka v krizi před uzamčenou wc kabinkou. Pán nepolevuje. S nadšením a elegancí zvedá pravačku, druhou rukou naznačuje, že se potápí. Klasickej diskotékovej manévr. 

Mně ovšem úsměv na tváři rázem zmrznul. Co teď? Tancovat po ránu neumím. Zvlášť s fejkovým kovbojem. Pán moje nesouhlasný signály naštěstí dobře čte, a tak mě toho ušetří. Jen mě tak zlehka obkrouží, poposkočí si a mrkne na mě.

Já mrkám na něj. Aspoň něco. A pak honem utíkám dokončit misi. Trš, trš, jééé pardon, já fakt nechtěla.

Pán se slipama a žluto-černýma zoubkama
26. července

Mým pravidlem je psát o lidech, který jsem potkala jen jednou v životě. Tentokrát ale udělám výjimku. A to i proto, že si vlastně přeju, abych tenhle novej přírůstek do divnolidí rodiny, o kterým vám hned napíšu víc, už nikdy nepotkala. Dvakrát stačilo. Bohatě, řekla bych.

Stojím bezradná v Ikee. V košíku mám tři těžký krabice, ze kterých má vyrůst moje nová postel, a já fakt nevím, jak je všechny dopravit do Podolí, když nemám auto. Sotva je dotlačím k pokladně a odvoz až za tři dny se mi nezdá jako nejkvalitnější služba zákazníkovi. Zvlášť takovýmu, kterej zoufale potřebuje postel. 

Volám proto taxi dodávku. Po půl hodině přijíždí auto s dvěma chlapama. Jeden malej a širokej, druhej smradlavej a s děravýma kalhotama, ze kterých mu čouhaj slipy. Sedám si vedle něj. Nemám na výběr. Celou cestu mluví jen ten tlustej. Ten smradlavej vedle mě pořád pokyvuje hlavou a usmívá se, kdykoli se nějak projevím. Protože řidič bez ustání mele a mele, zmůžu se vždycky jen na: "jasně", "jojo", "no teda" nebo mé oblíbené "uh. tyjo". Jemu to ale stačí. Směje se, jak kdybych tahala vtipy ze srandokapsu.

Zastavují před domem. Uf. Všechno kromě toho nesnesitelnýho odéru pána s jetým spodním prádlem proběhlo v pořádku. 

O hodinu později, když už se potím nad rozloženýma prkýnkama na zemi, který maj tvořit rám mý postele, mi dochází, že nemám šroubovák. Musím do nedalekýho Bauhasu. Když nasedám do metra, přiřítí se za mnou někdo a ťuká mi rameno. 

Otáčím se a tam stojí on, mého nosu nepřítel. Usměje se. Z okoralých rtů a černých dásní mu raší žluté zuby, místy žluto-černé zbytky zubů. Ušetřím vás dalšího popisu. Zkrátka to bylo nechutný. Na sobě měl ve třiceti stupních svetr z koberce a ty nejhrubší manšestráky. Ideální kombinéza na horký dny bez kartáčku na zuby.

"Ahooooj, jsme se dneska už viděli, viď?"
"Jo. Je to tak hodina, nezapomněla jsem." 
"No, já... jdsjdkjskdjsjdklsa," říká.
Ačkoli ho poslouchám docela bedlivě, nerozumím mu. Vůbec neartikuluje. A já se odmítám soustředit na jeho ústa, když mluví, protože se nechci sebepoškozovat.
"Pardon, nerozuměla jsem vám."
"Hgjkdjskljkls".

Uh... Nemám chuť se znovu ptát, co říká. Omdlívám z jeho přírodního parfému a bojím se, že stejně neříká nic, co by stálo za pozornost.

"Jo, jinak já jsem Pavel, můžeme si tykat. Jsi taková..sjdklsjadkls...mladá, víš co."

"Šárka," vypadne ze mě, aniž bych chtěla. Neumím zkrátka končit konverzace takhle násilně...
"Cdsklskldks," usmívá se a slintá nade mnou.
"Eh, co jsi říkal?"
"No jako že lkfjdklfjkldsjfklds, bychom mohli na dlkelůdklsjdklsja," pohupuje se nervózně ze strany na stranu.
"Nerozuměla jsem ti," trvám na tom, že mě tenhle způsob komunikace příliš neuspokojuje. 
"Jsi docela...jdjdás...hezká," kření se.
"Děkuji," říkám a fakt se modlím, abych už dojela na Pankrác. Blbej šroubovák.

"No, takhle jako. Mě napadlo, že...jdsajdklsajdkj.....bychom spolu mohli třeba...djsjd.... chodit, jestli nikoho nemáš," říká jako by nic. Prostě obyč nabídka. Chceš, chceš, nechceš, nech bejt.
Ráda bych nechala bejt... což mu vlastně i následně říkám.

"Hele, a když teda nebudeme spolu, nemohla bys mi u tebe v práci najít fleka?" končí naší debatu.

To asi ne. Ale zubaře bych sehnat mohla, to jo.

Pan leštič
23. července

Musím přiznat, že jsem trochu zklamaná z jedný věci. Navštívila jsem Ostravu a nepřináším si z království kratkych zobaků skoro žádnej pořádnej divnopříběh. A to jsem si myslela, že se po návratu do matičky Prahy upíšu k smrti. Z Ovy si tedy pamatuju jen takový mikropříběhy, o kterých snad ani netřeba psát. Zato Praha. To je jiná. Tady se rodí ty správný divnostorky. 

Můj poslední úlovek je z... jojo, metra. 

Sedím, čtu si zprávy. Koukám dolů, ale periferně vidím, jak se někdo kolem mě ve skoro prázdným vagónu pořád prochází sem a tam. Můj divnoradar nespí ani v momentě, kdy něco čtu, takže moje oči registrujou furt jedny a tý samy nohy, jak jdou dopředu a zase zpátky. Tam a zase zpátky. 

Protože se děsím, co za tím je, snažím se dál v klidu číst a nekoukat nahoru. Jsem přeci jen zkušenej divnolovec, a tak vím, že oční kontakt s někým divným může rozjet docela nebezpečnou show, která se těžko zastavuje.

Nakonec ale nevydržím. Odvrácím oči od dalšího neštěstí ve světě, a vidím HO. Malinkýho pána, který sotva dosáhne na madla nad sedačkami. S rukama nataženýma na maximum se jich ale přeci jen drží zuby nehty a nohama šourá po podlaze. Upřeně kouká do dáli a s velkým soustředěním projíždí madla od začátku do konce. Když dokončí svou trasu, přehmátne a jede zas vesele na druhou stranu. 

Než stihnu uklidnit svý cukavý koutky, projde kolem mě třikrát. Ocenila bych jeho grif otáčet se na podpatku, jak to nikdo další nesvede, ale zatím jsem schopná vydolovat ze sebe jen vyděšený pohled. A jak se zdá, jsem jediná, koho to fascinuje. Nikdo kolem pána nepozoruje. 

Tak možná to není tak divný, říkám si. Jenže pán zrychluje a zrychluje. Jako by reagoval na mý pohledy a byl z toho celý nesvůj. Nasazuje pořád větší a větší rychlost. Pak už ani nedojíždí na konec madla. Prostě se zničehonic otáčí. Je mu jedno, že lidem skoro šlape na nohy a že už se na děj dívají skutečně úplně všichni.

Dvě dlouhý sedačky lidí se rázem mění v publikum na tenise. Hlavy se otáčí ze strany na stranu. Místo tenisáku splašenej malej pán. Bezvadná podívaná.

Už mě bolí za krkem, ale netrpělivě čekám, jak tohle dopadne. Levá pravá, levá právé. Sakra, ten je rychlej. Levá prává. Levá pravá. Ruce. Přehmátnout. Jo, jedeme dál. Levá pravá. Levá práva. Nohy. Strašně rychlý nohy. Ale o to tu nejde. Zakopnutí nevadí, hlavně se nepustit madel. Levá pravá. Levá pravá. Hlavně ho nespouštět z očí. Levá pravá.

Asi mu už v tuhle chvíli držím palce. A to ani nevím, co je cílem tohohle závodu.

Levá pravá. Levá pra.... Všechno jinak. Pán se pouští madel, vymrští se a najednou stojí v klidu u dvěří. Konec. Cože? To přeci nemůže být konec. Vrať se zpátky, ty prťavej. Šup zase na madla.

Rozesmutním se. Čekala jsem větší story. Třeba že padne vysílením a my společně s ním. Sklopím hlavu, vracím se pomalu ke zprávám v mobilu. 

Na další zastávce kouknu letmo do druhého vagónu. 

Všechno je, jak má být. Pán zas leští.

Kulturní sova
11. června

Jakýkoli setkání s divnolidem má jednu nespornou výhodu. Dokáže člověka okamžitě přenést do úplně jiný dimenze, a to ve chvílích, ikdyž člověku není zrovna do smíchu. Chci tímhle příběhem vlastně poděkovat tomu divnýmu klukovi, který si ze všech lidí na ulici vybral právě mě, aby mě uvrhl do divnomyšlenek.

"Ahoj," zastavuje mě na ulici. To ale nejen tím slovem, dotýká se mé paže, takže najednou stojím před ním, aniž bych tušila, jak se to stalo. "Mmmm, ahoj, známe se?" zírám na něj.

"Ne, ale vypadáš jako kulturně založená slečna, určitě mi dokážeš poradit."

Jééééžiš, to je replika. Jen o stupínek lepší než: "Jsi taková tajemná, a tvý oči...". Říkám tomu tak nějak ve zkratce "strašný houna".

"S čím?" ptám se ho, abych nezačala hned o hounech... Působilo by to asi nehezky a máma mi furt říká, že nemám být na lidi moc ostrá. Takže razím pravidlo dvou minut. To znamená přiznat houna až po tom, co trochu prolomím ledy.

"No potřebuju poradit, kam na dovolenou a když jsem viděl tebe, uviděl jsem sovu, modrou sovu. Určitě máš co zajímavého říci. Vidím to na tobě."

Ééééé, další houna. Ten jima teda nešetří. Snad mu brzy dojdou.

Ačkoli mi všechno, co říká, splývá do jednoho velkýho blablabla, snažím se v hlavě vymyslet, kam toho pomatenýho kluka poslat. Než stihnu cokoli navrhnout, skáče mi do mýho proudu myšlenek. (Mmmm, Bali, Tokyo, Izrael, jojo to by bylo krásný, nebo Nepál, Kalifornie, Kanada, mmm. Pak mi naskakujou i bližší vysněný destinace.)

"Víš, říkám si, že slečna jako ty musí vědět, kam mě poslat. Jsi určitě kreativní. Oblečená si jako Francouzka, ale tipuju tě spíše jako Italku nebo Španělku. Něco temperamentního."

Achbože, prostě opálená tmavovláska. Jsem ze Stodůlek, nefalšovanýho hoodu. Tak jakápak Itálie nebo Španělsko? (mimochodem díl o slunící se Španělečce najdete hned pod tímhle příspěvkem)

"Na to razíš ale až přílišnou jednoduchost v oblékání, ten jednoduchý střih, hm hm," skenuje mě asi třikrát pohledem.

"Jo to jo. Před chvílí jsem si sundala i náhrdelník. Byl na mě až moc zdobený," rozvíjím s ním přeci jen konverzaci. Tohle téma mě najednou baví. Evidentně se vyzná.

"A co bys sis ještě sundala?" mrká na mě a u toho mu z koutku pomalu vytéká slina. Slina odporu, kterej tahle věta představuje.

"Aha. Tak jeď třeba do Hájí," loučím se s ním.

A stejně mu děkuju. Bylo to takové. Divné.

Pán a "jeho" třpytivá Španělečka

30. června

Ke dni všech Šárek se pojí dva romantický příběhy. Jeden se odehrál na mém pracovním mailu. To mi pan Milan s 47 letou pracovní zkušeností v jedný firmě, jak jsem zjistila z LinkedInu, napsal, že se mu moc líbím. Tahle romantika ale nepatří na divnolidí blog, a tak rovnou přesedlám na tu druhou sladkost. Ta totiž proběhla v reálném čase a na reálném místě.

Sedím v parku na Palačáku a čekám, až bude půl osmý. Času mám tak akorát na sezení o samotě na trávě, scházet se s někým už nemá cenu. Hřeju se poctivě na sluníčku a přestože mi paprsky pomalu vypalujou sítnici, usmívám se. Tradičně pozoruju lidi kolem. 

"Slečno, mluvíte česky?" osloví mě vysokej blonďatej kluk s plnovousem. Vzezření výjimečně hezkýho modela, jen v podivným ohozu a lá decentní hip hop '97.
"Jasně."
"Fakt?"
"Ano. Proč se tak divíte?"
"Já jen, že vypadáte jako taková roztomilá španělečka. Ještě jak tu sedíte v těch barevných šatech a kůže se vám krásně třpytí od sluníčka."

Tady bych to asi klidně mohla zakončit. Divnopříběh na jedničku. Kabátnice Španělečka se třpytivou kůží? Co víc si přát? Za sebe bych řekla, že raději nic. Jenomže ten hezoun nečeká na odpověď a zase si bere slovo.

"Mohl bych si s vámi někdy vyjít, nebo máte přítele?"
Odpovídám beze slov. Teď jen přemýšlím, jak přesně jsem to udělala. Už nevím. Ale jsem si jistá, že "ne" jsem neřekla. Jenže on je až nad míru chápavej. 
"Nemáte? Jak je to možný?"
"Rekonvalescence," říkám rázně a doufám, že ho to odradí. 
"Taková krásná španělečka...."

Ajéje, španělečka is back. Protože nevím, jak odpovědět, mlčím a koukám. Jemu to zřejmě nevadí. Má toho v zásobě asi víc.

"Mně se moc líbí opálené slečny s tmavými vlasy, španělské typy. A vy jste ještě ke všemu taková milá."
"Děkuju, ale už s tím přestaňte. Já opravdu nejsem Španělka."
"Tak odkud tedy jste?"
"Z Prahy." Nechci ho odpálkovat rovnou, je vlastně sympatickej, až na ty volný džínový šortky...


"Takže krysa. Poctivá pražská krysa. Skvělý. Já taky."

A za tohle chtěl číslo? 

Pán olizovač

27. června

Tenhle příběh ilustruje, jak to se mnou a s potkáváním divnolidí je. Často mi kamarádi říkaj, že nechápou, jak k sobě můžu pořád přitahovat divnolidi. A pak jdou se mnou a nestačí se divit.

Zrovna si povídáme s mojí spolubydlící o tom, kam si budeme v našem novém hnízdečku lásky dávat lahve s vínem. V tu chvíli to přišlo. Divnosetkání. Na mý bodový hranici dostává tak šest bodů z deseti, protože bylo docela rychlý a moc se v něm nemluvilo. Vlastně je celá tahle divnostorka postavená na jednom slově.

Tak tedy: nastupujeme do metra, míjíme dva chlapy. Uhýbáme jim, ale téměř si jich nevšímáme, očima už lovíme místa k sezení.

"Děvkyyyyy, děvkyyyyyyy," řvou. Víc slov vážně nezazní.


Celý metro se na nás otočí. Jo, bylo to na nás. Ale co s tím, sakra? Jen jsme vstoupily do dveří. Otáčíme se k nim zády a pohledem naznačujem všem okolo, že ti dva k nám fakt nepatří a... no... že jsme jen Šárka a Lucka. Dívky (!), jak se patří. 

To se dělá tak, že člověk prostě kroutí hlavou a pohoršuje se. Občas pronese něco jako jako: "No to snad ne." Mám to naučený z filmů a ženskejch drbáren.

Jenže to zřejmě nestačí a ty blbý dveře od vagónu se furt ne a ne zavřít. "Děvky, děvkyyyyyy," posloucháme zvesela dál. 


Lítostivý pohledy lidí v metru se pomalu mění na podezíravý. Zkoušíme znovu trik s kroutěním hlavy. Nepomáhá to. Lidi pořád čumí a ty dva to jen vyzývá k dalšímu divnojednání.

Jeden z nich se neváhá celým tělo přilepit na dveře. Jurinová sice už dávno ohlásila, že zavřela dveře, řekla i jaká že bude příští zastávka, jenže k tý se těžko směřuje s člověkem na boku soupravy. Pána asi hodně rajcuje vůně sprejů na dveřích a naše ignorace. Odmítá se vzdálit.

Řidič to vzdává. Silně troubí, musí přeci jet. Náš obdivovatel nám ale přesto posílá poslední vzkaz. 

Obtiskává si celej obličej na sklo, ukazuje nám útroby svýho nevyprázdněnýho nosu a pak vášňivě olízne roky nemytý sklo. Odzdola nahoru. 

Lucko, neboj, bejt divnopozitivní není nemoc. Je to životní štěstí. Svět pak není nudnej.

Holky, co prahnou po mý lásce 

6. června

Moc se teď mezi lidma nepohybuju. Už třetím dnes jsem zavřená doma nebo v knihovně a učím se na státnice. A tak to ještě pár dní bohužel bude. Divnolidí volno ale naštěstí neexistuje, takže nebojte, neošidím vás.

Procházím náměstím v Dejvicích a ze všech lidí uloví dvě slečny s výrazy jehovistek zrovna mě. 

"Můžeme vás na chvilku zastavit?" Normálně bych šla dál. Když mně prostě za ty tři dny chybí trochta toho lidskýho tepla a nesmyslnýho tlachání. Klidně i s cizíma lidma.

"Chvilku jo. Co potřebujete?" ptám se jich.

"Připravujeme muzikál o lásce a zajímají nás názory lidí na některá témata." 

Jéžiš. To teď jako všichni pražský hipsteři připravujou béčkový muzikály, nebo co? Posledně to byla ta holka s Letopisama Narnie. A teď tahle blbost. 

Vypadne ze mě takovej zvuk, kterej vydávám vždy v momentě, když nemám odvahu rovnou vyslovit, že mě něco děsně séře. Ikdyž se snažím zachovat kamennou tvář, moje oči a zakřivení pusy úplně jasně to "séře mě to" říkaj.

"My ti položíme pár jednoduchej otázek a ty nám řekneš, co si myslíš, jo?"

"Tak jo, zkusíme to." = "Holky, tohle mě fakt séře" a nebo "Všechno lepší než učení."

"Je to pro tebe láska důležitá?"

Hoooolky, no ták. S tímhle na mě nechoďte. Celý dny si čtu o novinách v 16. století, tyvole... "Jo," tlačím ze sebe, aby na mě nekoukaly těma jehovistickýma očima, který mě děsí.

"Rodina. Přátelé. Partner. Kamarádi. V jakém pořadí bys tyhle čtyři skupiny srovnala v pyramidě lásky od nejdůležitějšího po nejméně důležité?"

Tohle jsou jednoduchý otázky? Divnoholky, fakt. Noviny z šestnáctýho století na vás. 

Kentaur v tramvaji
1. června 

Přestože je emhádéčko hodně lidma nenáviděný, já na něj nedám dopustit. A to navzdory všemu, co se mi v metru i tramvajích děje. Příběhy o tom, jak si na mě lehají bezdomovci, vynechám. Mí divnolidi sice snesou hodně, ale zalehávání smrdutýma pánama asi není potřeba dál rozvádět. Smrádek i teplíčko navíc nechybí ani v následujícím divnopříběhu, tákže... 

Posledně jsem se rozjela na Žižkov. Jela jsem ve špičce, takže tramvaj praskala ve švech, i proto, že venku dost lilo. Ukořistila jsem jedno ze dvou posledních volných míst.

Naproti mě si na sedačku sedá paní s mokrým psem. Není to žádnej skladnej pudl nebo jezevčík, ale takový velký chlupatý tele. A mokrý, podotýkám. Lehá si mi na nohy, utírá si do mě svoje dlouhý mokrý chlupy a pořád se vrtí. Psy mám ráda, ale vocaď pocaď jo. Koukám asi trochu znechuceně. Přeci jen mě zalehl mokrej asi dvousettunovej mazel a jeho chlupy mám nalepený na kalhotech.

Jeho panička z reakce mý i pána vedle, kterej to schytal úplně stejně jako já, pochopila, že i jako zapřísáhlí pejskaři nejsme úplně nadšení. Přestože mlčíme, paní v mžiku ťuká na nálepku vedle okna, kde je namalovanej pes ,a aniž by na nás koukla, říká: "To je místo pro psy, PRO PSY." Poslední slova říká důrazněji než moje máma oblíbenou hlášku, že jsem drzá.

Vyklouzne mi takový malý uchechtnutí. Pobavila mě ta její teatrálnost při vyslovování. Artikulace i důraz na jedničku. Ale hlavně: mokrej kentaur na obrázku chybí. Podezírám paní i toho psa, že se v tramvaji přeměnili v jedno stvoření. Hlava lidská, zbytek mohutnej a chlupatej. A taky mokrej a smradlavej, podotýkám pro jistotu ještě jednou.

Paní na můj smích hned reaguje. Bez váhání klepe srolovaným prostředníčkem na ten obrázek psa. Znovu. "To je místo pro psy, PRO PSY." Asi má tu větu dobře naučenou, soudím dle toho, jak bravurně ji prožívá. V obou případech kouká do stropu a tváří se významně. Ještě teď mi to její "pro psy" rezonuje v hlavě.

"Já vám to neberu," snažím se jí zprvu uklidnit, "ale víte co, jedu k doktorce, a přijedu tam celá od chlupů," snažím se jí i sobě vysvětlit, proč tentokrát vynechávám mazlení cizího pejska a všechny ty směšný povzdechy jako "jéé" a nebo "úúúú, ten je ale krásnej."

Čekám, že se dáme s paní i přes ten odér mokrýho psa do řeči. Už plánuju, jak jí povím o našem Míšovi, jak jsme si ho vzali z útulku a že je občas pořád ještě nedůvěřivej k lidem, ale že už to je lepší než dřív. A taky jak má rád kosti a že umí donést šroubovák, když je potřeba.

"To je místo pro psy, PRO PSY," zaťukala znovu. 

Tak nic. A díky za ty chlupy.

Pár hajzlů

24. května

Věřím, že mi někdo/něco staví do cesty divnolidi, aby mě vytrhl z šedi studijních dní. Tak například dnes mi byl souzený pár, který měl hodně nevšední zálibu.

Sedím vedle těch dvou na sedačce v metru a čtu si něco na mobilu. Jsem otrávená z toho, že jsem ve škole neodpapouškovala nějakou knihu a budu za to řádně potrestána, ale jejich konverzace mě přesvědčila o tom, že nejsem zdaleka jedinej černej petr na tomhle světě. 

"Tak o víkendu jsme se do toho pustili, bylo to sice na dlouho, ale nakonec se zadařilo," říká mladej kluk s vousama á la Breivik svý holce. Protože jsem starej šmíral, samozřejmě mě zajímá, co že se jim to povedlo.

"A jak to šlo? My jsme s tím doma teď taky měli problém," odpovídá mu slečna a netrpělivě vyčkává na to, až jí "zlatíčko", jak svýho kluka už několikrát předtím oslovila, bude dál vyprávět, jak je šikovnej.

"No, jako nejdřív fakt blbě. Museli jsme dokonce vyměnit celou mísu a pak i splachování."

Jo aha. Tak to už mě asi tolik nezajímá...

"Hmmmm. Tím jsme si taky prošli. Ale to mě zrovna dost bavilo. Vybrali jsme fakt skvělou mísu."

"Bavilo?" Ufff. Zeptal se i za mě. Ještě bych ale chtěla vědět, co myslela tou "fakt skvělou mísou".

"No jasně. Ta stará mi nevyhovovala. Už byla celá špinavá," vysvětluje "nám" vzápětí.

Hodně doufám, že tahle wc story už brzy skončí. 

"To jo. Ta naše už taky. Dost jsem čuměl, připomínala mi normálně veřejnej záchod."

"Fuj, ty nesnáším," pohoršuje se slečna.

"No ale pořád lepší nějakej záchod než žádnej," předvádí její zlatíčko fakt mistrnou úvahu. Je to už potřetí, kdy přichází o moje sympatie. Poprvý jsem se znechutila nad jeho breivikiádou na bradě, podruhý, když řekl, že jeho záchod připomínal veřejnej hajzlík.

"No to nevím. Lepší nic než nechutnej záchod třeba v metru," rozvíjí tentokrát skvostnou myšlenku jeho drahá polovička.

"Nebuď rozmazlená. Zas tak hrozný ty veřejný hajzly nejsou."

"Asi jo no. Jednou jsem vlastně čekala na Hlaváku vlak, neměla jsem co dělat, a tak jsem si sedla na záchod a četla si tam."

Uh. Kéž by to metro jelo rychleji.

"Seděla si na hajzlu a četla si?"

"Jo."

Prosím, ať už je ten Karlák...

"A proč sis nesedla třeba na lavičku?"

"Já nevím. Nějak se mi prostě nechtělo. Měla jsem tam klid."

Jo jasně, tipuju spíš fakt povedenou mísu. 

Kluk s citem pro metafyziku
23. května 

Dnešní příběh bude trochu kratší, zato hodně dojemnej a kdo chce, najde v něm i filozofickej rozměr. Myslím, že takhle deep věc jsem tu ještě neměla. Povinnost ke čtení: kapesník a smutnej song do uší.

Jdu ze zkoušky. Bloudím ulicema s myšlenkou, jestli chci vlastně ještě dál studovat. Jen se s tím mořím a nic víc než pochroumaný nervy mi to nepřináší. (Ne, tohle ještě není ta filozofická úvaha. To je jen prach obyčejný stěžování si, protože kamarády ani nikoho doma už to nebaví.)

U divadla míjím hezkýho kluka. Je to vysokej černoch s uhrančivým pohledem a zatraceně hubenýma nohama. Usměje se na mě. Já na něj. Je to celý bezmyšlenkovitý. Mám v hlavě duto. Prázdno. Jdu dál. 

Když jsem skoro u Národky, slyším zrychlený dech někoho za zády. 

Ten někdo se mi najednou staví do cesty.  Je to ten kluk s velkýma černýma očima. Jsou neuvěřitelný.

Kouká na mě. Mlčí. Koukám na něj. Mlčím. Mám v hlavě jedno velký nic a nepřijde mi vůbec divný, že na sebe jen koukáme.

"I want to be you," řekne zničehonic.

"Do you want to be with me?" Ptám se ho, protože si nejsem tak úplně jistá, co právě řekl. Je hrozně zadýchanej.

"No. I want to be you."


Holka s podmínkou 
11. května

V poslední době mi kamarádi a známí pořád dohazujou nějaký inspirativní divnolidi. Většinou jde o naše  společný kamarády, kamarády kamarádů, kolegy z práce nebo třeba sousedy. Cením snahu všech múz, ale mí Mí divnolidi fungují trochu jinak. Divnočlověka nesmím předem znát a musí jít o náhodné setkání, které má v moci jen divnobůh. 

To mi připomná čerstvej, skoro biblickej, příběh, kterej se mi přihodil.

Jdu na metro a do cesty se mi najednou staví mladá slečna. Ptá se, jestli umím anglicky. Václavák, Staromák, Letná, Charles Bridge, všechno ti ukážu, to víš žejo. Mapu ani foťák ale nemá. Peníze zjevně nepotřebuje. Na drogy to taky nevypadá. Ajéje, to bude průser...

"Znáš letopisy Narnie?" ptá se mě vyhrocenou americkou angličtinou. A je to tady!

"To je ten příběh o skříni a dětech?" znejistím. Stěží se orientuju i v Harry Potterovi nebo Pánovi prstenů... 

"Yesssss," mečí. Oči jí u toho září a knírek prorůstající skrz vrstvu bílýho makeupu lemuje její usměvavé rty.

Čekám, co bude dál. Těžko můžu nějak smysluplně navázat na její otázku. Furt vidím jen tu skříň a děti v kožichu. Nechávám to na ní. 

"S naším souborem totiž připravujeme muzikál na motivy Letopisů, víš, a tak mě napadlo, jestli by tě to třeba nezajímalo. Budeme to hrát v Praze," říká nadšeně a při tom se pohupuje jak malá holka.

"Áhá. No to je...mmmm....zajímavý," soukám ze sebe. Ty kožichy! 

"Chceme vystihnout ten křesťanský příběh v Letopisech, víš? Má to hloubku a lidi to v tom pořád moc nevidí."  Mluví opatrně. Jako by se snažila říct ještě něco.

A to něco tajemnýho mezi "řádky" na sebe nenechá dlouho čekat. Ještě než stihnu vyslovit další: "Uh. That's interestiiiiiiing", vypálí to na mě.

"Jses křesťanka? Mohla by ses k nám přidat, kdybys chtěla."

"Uh. Jsem židovka, ale nevěřící". Nereaguje. Docela dlouho. "Kde že to hrajete?" pokračuju v... asi už monologu. 

"V Praze. Tak ahoj."

Pán táta 

7. května 

V posledních dnech jen píšu, píšu a píšu. Bohužel víc než blog plním prázdný akademický listy, který mě maj přiblížit k titulu bakaláře. 

Kvůli tomu se teď trochu schovávám před lidma. Chodím do knihovny a sedávám v nejosamělejších koutech kaváren. Tak tomu bylo i posledně. V mý oblíbený kavárně jsem ulovila místo pro jednoho úplně v rohu. To bude dobrý, tady mě nikdo rušit nebude, myslela jsem si. 

Myslela no...

"Víš, Jano, já myslím, že bychom si měli pořídit miminko," vychází najednou z úst chlápka, kterej sedí před mnou. Koukám mu do tváře. Je mu určitě přes šedesát, co chvíli si upravuje prořídlou přehazovačku.

Jana, taky 60+, se zakucká a vyprskne doušek kávy, co právě usrkla. I mně se rázem zrníčka malin z limonády zasekávají kdesi v krku. Obě dvě jsme dost překvapený.

"To si ze mě děláš legraci?" běsní Jana. Nevědomky společně s ní kroutím zběsilě hlavou. Ani ne na znamení souhlasu. Paní má prostě jen tak výrazný gesta, že je nejde neopakovat. 

"Ježiš, neřvi hned. Co je na tom?" klidní pán situaci. Trošku se stydí. "Já bych ho fakt chtěl. Už mám vymyšlený i jména, pro holku i pro kluka," špitá jí do ucha, zatímco si utírá zažloutlý knírek od pivní pěny. Oči mu září.

"Simtě. Si se zbláznil. Nevydržíš mít jednu ženskou, střídáš to a teď na mě zkoušíš tohle?" vrčí Jana. Já zas kroutím hlavou. Tentokrát už se stavím na její stranu zcela vědomě. Proutník jeden...

"To je nefér. Už to zvládám líp. Fakt."

"Jo? A co ta poslední? Vždyť jsem vás načapala." Zase kuckám. Tím jsem se bohužel jako stalkerka prozradila...

"Jano... No tak. Bude z nás táta a máma," otírá si znovu knír a snaží se schovat svou siluetu ranaře z cirkusu za Janou tak, abych ho neviděla. Tu snahu cením. Být u gerontofilních námluv mi není zrovna příjemný....

"Dej pokoj, nebo jdu okamžitě pryč. Fakt mě to uráží."

"Janičko, já ti pomůžu, až budeš v tom. Postarám se o všechno." 

"Ježiš, nech toho, to je trapný. Vždyť už jsem stará. A ty taky," vrčí dál a pak se k němu otáčí zády. To bohužel znamená čelem ke mně. Kouká na mě. Ví, že jsem to celé slyšela. Já zas vím, že nemůžu dělat, že o ničem nevím.

Křečovitě se usměju. Spíš než výraz pochopení se mi ale bohužel daří vykouzlit jen něco, co připomíná spíš výsměšnej úšklebek.

"Tak si pořiď nějakou mladou. Třeba TUHLE. Ta na to má věk."

Dál náš milostný trojúhelník mlčí. Slyšet je jen zběsilý otírání šustivýho knírku.

Díky, Jani, to se ti teda povedlo...

Paní nahoře bez, paní dole bez
4. května 

Tohle datum si musím zapamatovat. Čtvrtýho května je den, kdy se má milovaná divnorodina rozrostla hned o dva nové členy. Přivítejte je prosím s úctou, protože jí sami mají zatím málo. 

Jedu metrem. Tedy pardon, divnolidím rájem, jinak tomu už ani říkat nemůžu. Sedám si na trojku, dál od okna, a ještě než dosednu, upoutá mě mladá žena naproti. Má sukni, docela pěkný stehna a milej úsměv. 

Zásadní jsou ale ty stehna. Paní má totiž zřejmě silnou potřebu se o ně podělit s ostatníma cestujícíma. Kromě toho nám všem daruje i pohled na její rozkrok. Poměrně detailně. Nohy má prostě roztažený skoro jako na prohlídce u gynekologa, abych to napsala pěkně poeticky.

Předstírá, že čte a přitom co chvíli vrhá pohled na ostatní. Očima loví pozornost mužů kolem. Jakmile se někdo chytí, a že se to sakra daří, roztáhne nohy ještě o maličko víc. Když se na ní někdo usměje, nohy rozhrne do stran o to pečlivěji.

I kdybych si sundala svoje brýle s šesti dioptriema a koukala na druhou stranu, pořád uvidím její černý krajkový kalhotky naprosto jasně. A protože slečnu můj vyděšený pohled netrápí, přesedám si jinam. Ne že bych musela nutně dávat najevo, že mi to přijde divný, ale prostě nemám chuť koukat někomu do rozkroku. A v metru zvlášť.

Přejdu až na druhej konec vagónu. Uf. Konečně normální výhle... Aha, tak ne, žádnej normální výhled. Zato obří, obří prsa. Přímo přede mnou. Ne pod svetrem. Ne pod trikem. Ale vystavený na odiv. Jen lehce zakrytý podprsenkou a cingrlátkama.

Ta paní, na kterou se dívám skrz okno do vedlejšího vagónu, stojí vedle svýho manžela a dcery. Ukazuje jí, jak se plete copánek. Jen tak. V podprsence mezi lidma. Žádnej problém.

Rozhlížím se kolem sebe. Chci se ujistit, že se mi to celý jen nezdá. "Naštěstí" si toho všimají i další cestující. Někdo dokonce vytahuje foťák a pobaveně zoomuje na její dekolt.

Je to dobrý, nejsem paranoidní. To jsem se zas jen ocitla mezi svýma, divnolidma.

A teď mi povězte, to má dopravní podnik nový seznamovací linky, nebo co?! 

Kluk dramatik
30. dubna 

Poslední dny trávím na můj vkus až příliš často v knihovně. Chtěla bych napsat, že je tam překvapivě hodně divnolidí, ale překvapivý to není ani trochu. Je to prostě knihovna.
Jednou si takhle píšu a přijde ke mně cizí kluk. Vypadá jako Conchita Wurst křížená se Zappou i Kafkou. Takže jako Zappa. A mluví dost zvláštně.


"Přepiš mi tenhle odstavec," říká, jako bychom se znali věčnost a pokládá přede mě papír a tužku.
"Promiň?!"
"Potřebuju to přepsat."
"Eh. Bezva, ale já mám svoji práci. Promiň." Nechci na něj být moc nepříjemná, když je podobnej Conchitě. 
"Jen jeden odstavec," kouká na mě smutně a já vím, že tuhle situaci prostě nezvládnu. Blbá empatie.... 
"Jen jeden, jo?" 
"Jasně."
"Tak diktuj," říkám mu a při tom si v duchu nadávám, proč to vlastně dělám. 
"Byla jedna královna a ta se kamarádila s jinou královnou..." Když vidí, že blbě čumím, přestává číst. 
"Piš," kouká smutně.
"Eh... ok," beru do ruky tužku a papír.
"Ta první byla královna zla a ta druhá dobra, jenže -" 

Cože? 

"Tak piiiiiiš, prosíím," kouká na mě upřeně.
Odvracím raději zrak a píšu.
".... jenže královna zla se na královnu dobra zlobila."

Ježiši cože? 

"Piš, a hezky, jo?" napomíná mě.
"Promiň, ale jak je to dlouhý? Já na tohle fakt nemám čas". 
"Jen ten odstavec. Prosííííím."
"Fakt jen jeden?"
"Jooooooo, jen jeden."
"No tak povídej." 
"No a královna zla té královně zla..."
"Myslíš dobra, ne?"
"Ne, zla."
"Asi ses jen přeřekl."


Zase na mě kouká. Mhouří oči. Trvá to několik vteřin. "Hele, nech to bejt, jo?" vytrhává mi najednou vztekle pero z ruky a odchází. "Jsme to měli hrát v divadle, tak dík."

Prosím.

Paní posedlá trojkou
24. dubna

Stodůlky nejsou moc hipster. Teda takhle: potkáte v nich hodně bezdomovců s podobným vzezeřením, ale kavárny žádný. Když si chcete skočit na kafe nebo si prostě jen na chvíli někam sednout, skončíte (z donucení, většinou pod nátlakem někoho z rodiny) v tom nejsterilnějším podniku na světě. A přesně to se o víkendu stalo.

Kavárnu jmenovat nebudu, ale je to jeden z těch podniků, kde místo vůně čerstvý kávy cítíte chemikálie z polev dortů a kde pouští písničky z rádia pro lepší den.

No nic. Máma si prostě chtěla někam sednout, a tak jsme skončily v rajónu naondulovaných babiček.

"Já si dám čaj a borůvkový koláč," hlásím ženský přes pult s lízátkama a papírovýma pyramidama s nabídkou "čajů".

"To je jaké menu?" říká opovrženlivě obsluha s natupírovaným hárem.

"To nemám tušení. Poradíte mi?"

"Čaj a koláč? Tak to je menu číslo 3 přece," kouká na mě, jako bych ji právě urazila.

"Aha. Tak teda menu č.3," říkám smířlivě.

"Ale to nemůžete mít ten borůvkový koláč. Ten do trojky nepatří," ťuká něco na kase a ani na mě nekouká.

"Aha. Ale já bych si ho ráda dala. Dejte mi ho klidně zvlášť."

"To nejde. Můžete mít buď jablečný, mrkvový, borůvkový nebo hruškový," předčítá s pohledem upřeným nahoru. 

Řekla borůvkový? "No, tak to si dám ten borůvkový," opouštím smířlivý tón. Nerozumím pravidlům tohohle chemicko-průmyslovýho království pokrytýho lakem na vlasy. Chci prostě ten koláč, nic víc.

"Vždyť jsem vám řekla, že ten borůvkovej mít nemůžete," říká výsměšně a očima hledá podporu u lidí ve frontě. Ti už hlasitě odfrkávají a dupají nohama do země.

"Teď jste ale řekla, že máte i borůvkovej." Vím, že to řekla, protože jsem jí při artikulaci slova "borůvkovej" zrovna koukala na rtěnku obtisklou na zubech.

"Ne, jenom jablečnej, mrkvovej a hruškovej."

"Jo jasně. Víte co, tak mi dejte čaj a třeba ten jablečnej. Už je mi to asi jedno," říkám z  donucení, protože mi máma furt špitá do ucha, ať se s tou paní hlavně nehádám.

Sahám po pěněžence, trochu zklamaná z výsledku.

"Víte, proč nemůžete mít ten borůvkovej, že jo?" začíná paní za pultem nanovo a už se nemůže dočkat, až mi to celá natěšená poví.

"Ne, to fakt nevím. Ale DOCELA mě to zajímá," říkám jí a oči mám dokořán. Fascinuje mě, jak je ta ženská posedlá tím, co můžu a nemůžu v jejím podniku sníst. Máma pořád hučí, ať nedělám scény.

"No protože není součástí menu č.3."

Aha. Aha!!! Kouknu zoufale na mámu. Ta ani nedutá, protože se děsí, že udělám ostudu před její známou ve frontě. 

 "Nemůžu prostě dostat čaj a borůvkovej koláč zvlášť?" zkouším to po dobrým.

"Ale jistě, to můžete."

"Skvělý." Zázrak. Něvěřím, že se mi to podařilo usmlouvat.

"Jenže to potom není menu č.3."

Pán s blikačkama a dobře promazanýma kolenama

12. dubna 2016

Je to vážný, interval mezi setkáními s divnolidmi se po založení tohohle blogu nějak záhadně zmenšuje. Mým snem bylo nakrmit tenhle blog dvakrát, možná třikrát do měsíce. A teď jsem ráda, že dva tři dny žádného divnočlověka nepotkám. 

To není stížnost. Jsem ráda za každý nový přírustek do mé velké šťastné rodiny.

...

Sedím ráno cestou do práce na sedačce v metru a čtu si knížku. Zničehonic se mi na Smíchově začne skrz brejle přímo do oka lámat modrý světlo. Trochu znejistím a podívám se, co se to děje. A ono se DĚJE! 

Kousek ode mě stojí veselej pán kolem padesátky. Na lehce vyšíslých džínách má připnutý čtyři světla. Každý má jinou barvou: červenou, žlutou, zelenou, a oranžovou. I rukávy a kšiltovku si pán vytunil pořádnýma diodama. 

Nejsilnější zář ale vycházela z jeho čela, přesněji z jeho čelovky. To bylo to modré světlo, které mě dostalo z ranní letargie. Za to pánovi velký dík, ale příště by na to nemusel jít tak zhurta....  Ještě teď vidím před očima psychózní obrazce, který rozdávaj radost lidem na LSD.

I pána tahle barevná diskotéka asi dostává do varu. Do rytmu jeho podivnýho broukání krčí kolena a když vidí, že na něj zírám, ještě zvesela si poskočí. "Joooooo," přidává v rychlosti a tleská rukama nad hlavou.

"Jooooooo," vybízí mě pohledem, ať se k jeho rannímu pozdravu slunci konečně přidám.

Chvíli přemýšlím, že to snad i udělám. Ostatní se totiž tváří jak kakabusové a skoro si ťukají na čelo, což mi vzhledem k jeho snaze o vysokej art přijde dost neuctivý.

Nakonec to ale vzdávám. Nějak ze mě nejde to světlo, který by celá tahle šílená performance zasluhovala.

Pánovi aspoň mávám na znamení, že se mi to líbí a směju se na něj, jak nejlépe umím. 

On mi to ve chvíli, kdy vystupuju, oplácí blikající modří z čela.

...

Slaďte mi život dál, mí divnolidi. Prosím.

Pán s buchtou či co
8. dubna 2016

Je to zvláštní, ale divnolidi si mě najdou dokonce i ve chvíli, kdy ležím celá oteklá s teplotou doma a návštěvu rozhodně nečekám. Vypadám jak zrůda a pyžamo mám naruby. 

Na dveře zvoní opraváři, kteří chtěj vyměnit vodoměr v bytě. Divný jsou oba, ale jednomu z nich čouhá z očí takový to ryzí prasáctví, jak tomu s oblibou říkám. Zkrátka si neodpustí laciný kecy, když vidí mladou holku.

Po pár minutách plnýho "já bych s váma rád marodil" nebo "já vám můžu pomoct se z tý nemoci dostat" si jde zatelefonovat. 

"Hele, já bych přijel hned, ale jsem zrovna v bytě jedný asi dvacetiletý buchty. To se těžko odchází." V tomhle úchylným rozhovoru pokračuje dál. A že ho slyším? No prob. 

Sliz z něj při tom doslova odkapává. 

Když se vrátí do bytu, zamíří do koupelny pustit vodu. Leží tam pohozená moje podprsenka. Kouká na mě, na ni, na mě, na ni, na mě. Nadzvedá obočí a divně se usmívá. Sliz pořád odkapává.

Asi čeká, že nějak zareaguju.

Já má ale věnuju jen ten stejný pohled jako tělocvikářce z gymplu, která na mě často hystericky řvala kvůli tomu, že jsem se bála stát v brance, aby mi spolužačky mičudou neustřelily hlavu.

Máma mi říká, že jestli se tak budu tvářit pořád, nikdo mě nebude chtít.

"Tak jo, tak jo, tohle máme, tamto taky. Na shledanou," loučí se znenadání pán.

Moje máma má vždycky pravdu. 

Kamarádka z toalet

2. dubna 2016

Nerada chodím na záchody v obchodních centrech. Ale když musíš, tak musíš i tam. 

V nákupáku na Andělu mají dveře od kabinky dost nešikovný zavírání, a tak člověk chtě nechtě vždycky práskne dveřma. Obvykle to přehluší tóny z posledního alba Farný nebo Kryštofů, dopoledne o víkendu je ale na dámských toaletách až překvapivej klid.

Moje prásknutí teda bylo slyšet. Nic výraznýho ale. Prostě to trochu bouchlo. 

"Ty vole, to ses zbláznila, ne? Ty vole," začala si se mnou asi povídat paní ve vedlejší kabince. Hlas měla hrubej a to její "ty vole" znělo jak "ty vole" od ženský odsouzený za vraždu celý rodiny a jejích domácích mazlíčků.

Mlčím. Čůrám a mlčím. 

"Ty vole, ještě jednou tím bouchneš a říkám ti, že..."

Ani nedutám. 

"Takový rány, ty vole. TY VOLE!!! ROZBIJU TI HUBU!!!" Něco jí rozčílilo. Asi že jsem mlčela.

Jenže já mlčela i dál. Vydržela jsem to zhruba dalších deset minut, zatímco ona bušila pěstí do stěny, která nás dělila od krásného setkání jak v Poště pro tebe. Bála jsem se odejít. 

Udělala to nakonec první. Při odchodu mě nezapomněla pozdravit - vší silou bouchla do dveří od mý kabinky (vlastně skrýše).

"Tyvole, co si to dovoluješ?" špitla jsem. 


Po hodině. Doma. Na gauči. Objímajíc svýho pejska.

Chlápek s biblí ze supermarketu
1. dubna 2016

Na sekuriťáky v civilu mám v poslední době štěstí. Supermarket ve Stodůlkách jich totiž zaměstnává snad víc než pokladních. Jednoho z nich jsem zřejmě hodně zaujala. Asi vypadám jako typická zlodějka...

Ať jsem byla u jogurtů, sýrů nebo rohlíků, nebo jsem zmizela mezi regály s těstovinama, pořád mě sledovaly oči toho chlápka s kšiltovkou a ledvinkou na přirození. Pořád.

Naštvalo mě to. Když stál ten těsně přede mnou, řekla jsem mu: "Nezlobte se, ale já vážně nekradu. Je mi nepříjemný, jak za mnou furt chodíte."

"Slečno, je to moje práce. Já vás můžu sledovat."

"Vážně? A neměl byste u toho být aspoň trochu nenápadný? Tohle je vyloženě otravný."

"No a co. Já můžu cokoli. Můžu sledovat vás, tamhletu paní nebo třeba papeže. To prostě můžu. A klidně vám můžu z fleku i zkontrolovat tašku." Zjevně jsem ho nakrkla.

"To si úplně nemyslím."

"My tu máme desatero. A tím se řídím. Nic víc mě nezajímá."

"Desatero?"

"Nepokradeš. Nepokradeš. Nepokradeš. Nepokra...," opakoval zuřivě ve skoro až hypnotickým rytmu.

Jak bych taky mohla. S někým takovým furt za zády...

Pán s aktovkou

31. března 2016

Už jsem se málem zapomněla podělit o další setkání s divnočlověkem v metru. Sedám si, zavrávorám. Omlouvám se pánovi vedle, že jsem na něj málem spadla.

On se ke mně nakloní a do ucha mi zašeptá: "Slečno, kéž bych mohl shodit tu aktovku na zem, kéž byste si mi mohla sednout do klína."

"Uh. Uh. No. Uh..."

"Ale mojí ženě by se to nelíbilo."

"Uh."

"Sedla byste si?"

Uh....

Paní s jablkem

24. února 2016

Ráda chodím na obědy sama. Má to ale jednu nevýhodu. Vždycky si ke mně sedne někdo divnej.

Dneska to byla například asi osmdesátiletá paní, která si přišla oloupat jablko a mě využila jen jako zástěrku, aby se schovala před sněhem. Pak mi zhruba čtvrt hodiny vyprávěla, jak se ji jídlo zasekává v zubní protěže.

Nakonec vytáhla kapesní nůž a začala si jim vytahovat zbytky toho jablka z pusy...

Kdo příště?

Pán s košíkem
14. února 2016

"Úsměv slečno, úsměv," krouží kolem mě chlap s košíkem v supermarketu. Má kotlety jak Elvis a pořád zvedá obočí.

"Se tvářím hrozně, co? Jsem hladová a nestíhám. To víte," odcházím od něj pryč.

"Ne, sluší vám. Co kdybychom večer zašli do kina? Číslo mi dáte?"

Znovu se kolem mě otáčí s košíkem v ruce. Furt zvedá obočí.

"Nezlobte se, já už mám svoje plány"

"Nevadí, přijďte zase. Usmějeme se na sebe, vím, co to bude znamenat," mrká na mě a odjíždí s košíkem mezi regály.

Byl to sekuriťák v civilu.

A zřejmě můj Valentýn...

Empatický kluk

9. října 2015

"A vy si ráda čtete o příbezích lidí?" vyrušil mě kluk v metru.
"Egh...."
"A vy asi máte ráda příběhy o různých lidech, že?"
"No...."
"Já právě radím lidem, jak rozjet podnikání. A...dala byste mi číslo?"
"Nezlobte se, to ne."
"Že bych vám o tom, co dělám, třeba napsal."
"Aha, aha. To asi není nutný."
"No a mně zrovna někdo napsal, že nemůže dorazit na schůzku, takže mám teď čas. Jé, vy vystupujete? Já zrovna taky. Víte, moje sestra dělá analýzu pleti. Řekla by vám, jestli máte vrásky. Já bych vám na ni dal kontakt, když mi dáte svoje číslo."

Kluk s klobásou
15. července 2015

S tím mladým sousedem se znám už 18 let, to znamená od jeho narození. 

Za tu dobu jsme si během společných jízd ve výtahu neřekli víc než rozpačitý "ahoj" na začátku a "ahoj" na konci. 

Dnes prolomil ledy. "Ahoj, snad ti to nevadí, ale já hrozně smrdím klobásou". Našel si brigádu ve stánku na Staromáku.

Odrovnal mě, a tak ze mě vypadlo jen: "To je v pohodě, já klobásy ráda." 

Asi se zas vrátíme k tomu ahoj a sbohem...


Chlápek se speciálním jazykem
24. dubna 2015

Chlápek, co nenosí spoďáry, si v rozkroku kalhot vystřihnul díru ve velikosti mý hlavy, šel do metra, sednul si naproti mně, dal nohy od sebe...

... a já hloupá se mu nekoukala do očí.

Netřeba slov. 

© 2016 Šárka Kabátová. sarka.kabat@gmail.com, založeno 31.3.2016
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky