Mám štěstí na divnolidi. Tím myslím podivíny, kteří se mi postaví do cesty (leckdy doslovně) a pak udělají nebo řeknou něco, čím mě totálně odzbrojí.

Někdy si "se mnou" u oběda vyndavají nožem zbytky jídla ze zubní protézy, jindy mi ukazují dírou v kalhotách své přirození.

Divnolidi sama nevyhledávám. Zatím si vždycky našli oni mě. V metru. Na ulici. V baráku. U doktora. Kdekoli.

Udivuje mě, kolik jsem jich za 25 let, co jsem na světě, potkala. 

Teď už ale na žádného z nich nezapomenu. Mám totiž tenhle blog, na kterém se naštěstí ze svých divnonálad můžu vypsat.